Ze života kočky domácí

Bydlíme tu tři. Já, Babetka mourovatá, idol všech lidí s vkusem, Mášenka, černá přerostlá chlupatá koule, neškodný prosťáček, a Adélka, šedá hrouda s hloupým výrazem ve tváři, která mě neskutečně irituje celou svou existencí. V bytě máme k dispozici dva lidi – holku, která nás krmí (zdaleka ne uspokojivě), čistí záchodky (nepříliš pečlivě) a muchluje (až přesmíru), a kluka, který mě mučí a pak se diví, že dostal drápkem. V malém proskleném domečku, který slouží jako podstavec pro můj pelíšek, se nacházejí tři drzí hlodavci. Dávno mě omrzeli a nevím, proč je vůbec zmiňuji.

Já jsem zde byla první. Tedy ne přesně zde. Před časem mě převezli ze starého bytu do nového. V tom starém byla docela tma a málo schovávaček. Tady se mi líbí víc. Když jsem před lety poprvé přišla do starého bytu, byla tam nějaká nemocná kočka. Přestože byla slabá, pěkně mě šikanovala a já se jí bála! Pak jsem musela odjet, protože se zjistilo, že kočka je asi nakažlivá. Za chvíli ale umřela a já se do bytu vrátila. Byla jsem tam úplně samotinká. Po pár týdnech se k nám vetřela malá černá šmouha se srandovním ocáskem. Docela jsme se skamarádily. Nechávala jsem si třeba od ní občas umýt hlavu. Časem se však šmouha nepřijatelně zvětšila a já se s ní přestala přátelit. Pro jistotu. Ale nevadí mi. Je taková naivní a dobrosrdečná. Na někoho to možná platí. A pak zcela bez varování, znenadání, jednoho dne holka přinesla to šedé ukňourané stvoření. Snad to byl trest! Ale za co?

Když jsme se přestěhovaly do světlého bytu, všechno tam jinak vonělo a věci stály jinde. Byla jsem z toho vyjukaná a hlasitě situaci komentovala. Mášenka je strašpytel a první, co udělala, bylo, že vlítla do postele pod peřinu a nevystrčila z ní nos dva dny. Stačilo šustnutí či lupnutí a frnk! – zpátky pod peřinu! Jak dětinské. Do Adélky naopak jako by vjelo šídlo. Pobíhala vesele po bytě a vyloženě se smála. Možná si myslela, že já zase pojedu do toho starého bytu a ona v nové rezidenci zůstane sama s Mášou! Ale to se spletla. Jsme tu všichni, včetně lidí a myší.

Asi by bylo na místě nás, kočky, důkladněji představit. Tedy mě, Mášenku a Adélku. Ukážu vám tak, co vše obnáší život ve smečce, o kterou se nikdo neprosil.

Začnu tedy o sobě. Jak jsem již zmínila, můj kožíšek je vkusně symetricky mourovatý, hebký a lesklý, pečlivě udržovaný a pěstěný. Holka se na mě občas vrhá s kartáčem a chce mě česat, vždy se ale se zlou potáže! Oči mám jako talíře a nic si nedělám z hloupých vtipů, kdy na mě volá, že jsou větší než má hlava. Mluví z ní prostá závist, její oči nestojí za nic. Nožky mám štíhlé a dlouhé jako gepard, ocásek s černou špičkou, drápky ostré a špičaté (pokud mi je zrovna proti mé vůli neostříhají), ouška veliká a pozorná, bříško narezlé a voňavé. Jsem chytrá a někdy se i s holkou dokážu domluvit, ale dá to práci. Lidé nejsou příliš bystří. Navíc nechápou, že i já mám své potřeby a klidně mě budou dál obtěžovat, aby pak o mě lživě prohlašovali, že jsem hysterická a nervní, když jim utíkám, vrčím a sekám drápkem. Kdo by z nich nebyl hysterický!

Mášenka je opravdu příliš objemná. Nevím, zda to dělají její dlouhé chlupy, kterých má bezpochyby zbytečně velké množství, nebo jestli je opravdu tak velká i bez kožichu. Je celá černá, kromě zelených očí, a ty když zavře, lidi v šeru nepoznají, kde má začátek a kde konec. Legračně mňouká, vlastně ani nemňouká, jen tak zvláštně vypiskuje a kvičí jako prasátko křížené s ptáčkem. Když běží, celá se natřásá a dupe jako malý hroch. Jelikož mi nijak neškodí, je docela snadné ji ignorovat a docela klidně s ní dokážu sdílet jednu větší misku.

Adélka je celá šedá, ale její začátek a konec lidé docela snadno rozpoznají, protože má černý čumáček i obrysy oranžových očí a tlamičky. Chlupy má docela krátké, asi jako já, ale barevně opravdu nudně jednotvárné. Jejich hustota je podle mého názoru taky zcela nadbytečná. Poslední dobou se mi zdá, že nějak vyrostla. Asi jsem tu nejmenší, když nepočítám hlodavce. Jsem štíhlá laňka mezi dvěma hrochy. Fyzickou velikost ovšem hravě vykompenzuji velikostí duševní! Co se týká Adélčiných hlasových projevů, mňoukat tedy neumí ani ona. Protivně kňourá a vynucuje si pozornost. Když ji získá, afektovaně vrní, až se stěny otřásají. Já bych jí na to neskočila. Narozdíl od Mášenky mě tato kočka velmi popuzuje, nastěhovala se k nám totiž zcela bez ptaní, aniž by se jí někdo prosil. Bere mi místo, vzduch, přízeň lidí i jídlo. Navíc dokázala kromě lidí ošálit i Mášenku a ten černý hlupáček jí ochotně myje hlavu. Dívám se na to s velkým opovržením. Kde můžu, tam na ni zasyčím a klidně ji i lepnu packou za ucho.

Možná vás bude zajímat, jak trávíme dny. Většinou jsme doma úplně samy. Tedy my, zvířátka. Lidé brzy ráno odcházejí a vracejí se až pozdě odpoledne. Holka přijde ráno k misce a zkontroluje, zda máme nasypáno dost jídla. Nemáme, ale to jí nevysvětlíte. Taky nás musí všechny pomuchlat. Nechci mluvit za ostatní, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že bychom se bez toho docela dobře obešly. Adélka někdy na protest kvičí, ale to holku jen vyburcuje k ještě agresivnějšímu útlaku. Já raději mlčím a předstírám, že se mi to líbí. Dá mi pak spíše pokoj. Než odejde z domu, hraje s námi hru na schovávanou. Nesmí vyjít ze dveří, dokud nás všechny nezahlédne. Adéla s Mášou nejsou příliš bystré, a tak se málokdy stačí dobře skrýt. Zato já si dávám záležet. Holka pak nervózně pobíhá po bytě a hledá mě. Je to veliká legrace. Když mě najde, oddechne si a jde pryč. My si také oddechneme a jdeme spát. Spíme, jíme, zevlujeme, občas někdo někoho prožene, ale jak čas plyne, já osobně už se začínám těšit, až holka přijde domů. Když slyším, že se blíží ke dveřím, vyskočím na botník a postavím se předníma packama na věšák. Holka vejde a je šťastná, že první, co vidí, je její oblíbená kočička. Říká, že tam na věšáku sedím jako sůva. Nevím, co je to sůva, ale z věšáku slezu a čekám na botníku. Holka sháže svršky a zavazadla a jde si mýt ruce. Pak se vrátí a strašně mě muchlá. Když je toho dost, jde si po svých. A někdy i po našich. Uklidit záchodky, dosypat granule, vyměnit vodu ve fontánce, zvednout shozený truhlík a zamést hlínu, utřít Mášenčino blitíčko… Rozhodně se s námi nemůže nudit. Abych to uvedla na pravou míru, než se začne věnovat uvedeným povinnostem, musí najít zbývající dvě kočky, které se většinou ani neobtěžují vylézt z pelechu a živitelku přivítat (hlavně Adélka je nemožný ignorant), a notně je pomuchluje, jako předtím mě. Trochu jinak se věci mají, když přinese nějaké zajímavé zavazadlo. Velký sáček, krabici, bedýnku… Takovéto předměty je nutné důkladně prozkoumat a většinou se inspekce účastníme všechny tři. Někdy máme štěstí a v zavazadle se skrývá dobrota pro kočky. Třeba maso pro Babetku. To pak skáču v kuchyni po lince a motám se pod ruce. Holka na mě křičí a shazuje mě dolů. Ohání se nožem a je nervózní. Myslím, že jsme si v něčem trošku podobné. Pak mi dá maso na zem a je klid.

Když už mluvím o mase, povím vám, co jíme. Celý den, celou noc, kdykoli si vzpomeneme, máme na misce nasypané granule. Asi se shodneme, že suché, nudné granule nejsou žádné terno. Proto jsem vděčná za každé zpestření. Tu dostanu kus kuřete, tamhle do misky mlíčko, jindy paštičku nebo rybičku. Nejlépe se loudí u kluka. Ale nesmí u toho být holka. To pak dostanu i kus šunky. Máša zase žebrá o drobečky z pečiva. Jak říkám, prosťáček! Adélka neloudí nic. Je opravdu nějaká porouchaná. Cpe do sebe jen ty granule a tváří se spokojeně. Aspoň se s ní nemusím dělit o dobroty! Zapomněla jsem říct, jakou máme na granule misku. Dostaly jsme ji teprve nedávno a holka z ní byla úplně vedle. Kdyby raději do obyčejné misky nasypala něco neobyčejného! Ne, udělá to přesně naopak. Miska má tvar trojlístku a na okraji každého lístku je jméno jedné kočičky: BABETKA, MÁŠENKA, ADÉLKA. Ale je vám asi jasné, že jíme z lístku, ke kterému to máme zrovna nejblíž. Abych holce nekřivdila, čas od času do trojlístku nasype granule, které jinak voní, jinak chutnají, mají jiný tvar i barvu. Ale jsou to zase jen granule. Prostě nuda. Dejte mi kuře!

Vodu pijeme ze zajímavé nádobky. Je to takový hříbek s nádržkou, ve které se točí voda stékající po hříbku dolů. Adélka někdy pije tak, že si namočí v nádržce packu a z té vodu vycucává. Vlastně i granule si někdy do pusy podává packou. Nevím, kde to viděla. Další oáza se nachází na kuchyňské lince. Nádržka s rezervoárem, ze kterého kape voda, tak nahradila obyčejnou misku. Přiznám bez mučení, že já se ze všeho nejraději napiju přímo z nádobí odloženého ve dřezu. Holka to ale nevidí moc ráda. Že by nádobí umyla a sklidila, to ji ovšem ani nenapadne. Do dřezu mi pouze dává misku s kočičím mlíčkem. Prý proto, že při pití moc prskám a zaschlé bílé kapky jsou pak v dosahu jednoho metru. Je to lež.

Když se nám chce čůrat, musíme na písek. V bytě jsou položené dvě bedýnky s nadrolenými dřevíčky a můžeme používat obě. (Ano, počítáte správně. Kočky jsou tři. Bedýnky dvě. Jak říkám, lidé nejsou oslnivě bystří a nezvládají ani takto jednoduché počty. Následkem jejich zaostalosti musím sdílet toaletu s ostatními kočkami a jejich odpornými výměšky! Je to ponižující, ale co naděláte). Jedna bedýnka je vlastně takový domeček bez oken. Druhá není domeček, ale spíše pekáček. Podobný, o něco menší pekáček má holka schovaný v troubě. Do toho ale čůrat nesmíme. Pojala jsem podezření, že je připraven pro nějakého dalšího malého protivného vetřelce, ostražitost je na místě! Domečkovitý záchodek je umístěn v předsíni. Když do něj vleze Adélka, ví o tom celý dům. Místo, aby k zahrabání použila pouze přítomný písek, plácá tlapkou po stěně a dělá rámus. Dodnes nepochopila, že to nemá žádný efekt. Mášenka pro jistotu někdy nezahrabe vůbec. Já abych pak chodila a dělala pořádek! Druhý záchodek je v koupelně. Chodím tam raději. Udělám si důlek, vyčůrám se, důlek důkladně zahrabu a až pak odejdu. Jsem velmi pečlivá a holka, sama nepořádnice, je nervózní a někdy mě ruší v práci. Stojí nade mnou provokativně s koštětem nebo lopatkou, brblá a čeká, až skončím. Pak zcela nesmyslně začne dřevíčka přehrabovat, snad aby mi dala najevo, že já jsem to udělala špatně. Je naprosto nemožná! Jindy zas sedí na lidském záchodě vedle mě a pozoruje, jak čůrám. Nevím, co si o tom myslet. Já na ni přece taky nekoukám.

Povím vám, dalo mi práci holku vůbec vycepovat. Dřív žila jako pračlověk! Nádobí se válelo ve dřezu skoro týden, hadříky poházené všude kolem, na kočičí záchodek klidně celý den ani nesáhla. Ve starém bytě jsem se dokonce dvakrát musela vyčůrat do její postele, aby si to jelito konečně všimlo, že s mým záchodkem něco není v pořádku. Neříkám, že dnes už je to dokonalé, ale pokrok rozhodně vidím. Špinavé hrnky a pánvičky myje hned, ale někdy ještě zahřeší a nechá je stát – myslí si, že když do nich nacáká saponát, že z nich nebudu pít! To máte vidět, jak vyskočí, když zaslechne od dřezu moje mlaskání. Oblečky se taky naučila schovávat do skříní anebo je háže vysoko na věšáky. Když zapomene, rázem tričko zkrášluje Babetka! Nebo je svými chlupy hyzdí Máša s Adélou. Čůrací bedýnky už čistí též poměrně svědomitě, i když i zde je ještě spousta prostoru pro zlepšení. Zatím jsem se neodhodlala k zopakování radikálního kroku, ale mám své eso v rukávu.

Nevím, kde holka vyčetla, že kočky potřebují osobní kosmetičku. Já osobně se o sebe postarám i sama. Jazýčkem si umyju kožíšek, zoubky si zapravím drápky, očička a ouška mám čistá od přírody a vůbec, jsem jako ze škatulky! Chlupatá Máša s kulatou Adélou jsou podivíni. Nejenže si nechají česat kožíšky kartáči a hřebeny, ony to dokonce vyžadují a milují! Jen považte – holka vytahuje jakýkoli česací nástroj a vy se můžete vsadit, že za rohem už o překot běží šedá koule nebo radostně vypiskuje černý smeták. Obě by se přetrhly, jen aby mohly být učesány. Také s očíčky mají ty dvě pořád nějaký problém. Hlavně Adélka je má neustále zapatlané škaredými ospalky. Holka je musí zaschlé z koutků odoperovávat. Adélce se to nelíbí, ale drží. Jen ať si zkusí někdy sáhnout na moje očíčko! Nejhorší je stříhání drápků. Toho totiž nejsem ušetřena ani já. Kluk mě polapí do náruče a holka bere jednu packu po druhé a amatérsky působícím nástrojem mi dělá manikúru. Nesnáším to!

Nemám ráda zlého doktora. Je to člověk s kulatou hlavou pramálo osrstěnou, žije v neútulném příbytku s kovovým stolem a vitrínou plnou zlověstně vyhlížejících preparátů, a v místnosti používá velmi nepříjemný osvěžovač vzduchu! Taky ho podezírám, že někde poblíž schovává psy, můj nos neošálí! Naštěstí mě za ním holka vozí jen zřídka. Když se u nás doma objeví na zemi přepravní bednička, všechny kočky zpozorníme a snažíme se rychle zmapovat situaci a případně operativně utéci a schovat se. Velmi si oddechnu, když se holka nakonec vrhá po Mášence nebo Adélce, ale nemůžu ani říct, že bych to těm dvěma přála. A to už je něco! Když přijedou zpět, nepěkně voní a já na ně syčím. Já u zlého doktora byla několikrát a vždy to bylo hrůzostrašné. Už jen ta cesta! Jsem zavřená v malé zamřížované bedničce, sama na zadním sedadle auta, kolem samý ruch, vše se natřásá, holka si mě nevšímá… Vždycky toho hodně napovídám, ale není mi to nic platné. Než vejdeme k zlému doktorovi, musíme čekat v předsíni, kde jsou někdy i další zvířátka bezcitných páníčků. Nemusím asi zdůrazňovat, že tak hezké zvířátko, jako jsem já, tam ještě nepřišlo a troufám si tvrdit, že ani nepřijde. Ale není mi to nic platné. Zlý doktor na mou krásu nehledí a klidně do mě bodne jehličkou! Nebo mi kroutí pyskem a zle se vyjadřuje o mých zoubcích. Pak sáhne do své ďábelské vitrínky a podá holce nějaké jedy. Ona mu za ně ráda zaplatí a už se těší, jak mě bude doma mučit. Ach ach. Jsem vždycky tak ráda, když mě z bedničky vyklopí zpátky doma. Holka si mě udobřuje a je moc milá. Ale jen do té doby, než mě polapí s úmyslem otrávit mě.

Napsala Babetka v r. 2008