Už si vůbec nepamatuju, na základě čeho jsem učinila rozhodnutí pořídit si první kočku. Vždycky jsem chtěla psa, ale pak jsem asi někde vyčetla, že kočka je samostatnější a nevyžaduje tolik asistenci zaměstnaného člověka. Taky jsem v té době byla sama v prázdném (doslova, nepočítáme-li karimatku) bytě, a tak se prostě nějak stalo, že jsem jednoho dne lustrovala stránky brněnského městského útulku, a tam se mi zalíbila mouratá chlupatice s označením „kříženec norské lesní“. Inu požádala jsem kamarádku o zapůjčení přepravky po babičce, svého času velké milovnice koček i psů, a rozjela se na místo pro Šlápečka.
Postupem času jsem se stala lehce středně těžce závislou na fóru Kočky-online, nechala se totálně zblbnout místními „vládkyněmi střechy“ a začala hledat kočku číslo dvě. Tu jsem objevila na inzerát (o existenci nějakých soukromých depozit jsem ještě neměla ani páru) u nějakých lidí, co z rodinných důvodů dávali pryč mouratou žížalu. A tak přišla Babetka.
Záhy Šlápeček umřel, a jelikož jsem se už asi dostatečně stačila vyprofilovat na zmíněném fóru, jedni zlatí lidé mi nabídli Mášenku. Nejhodnější kočičku na světě. S Babetkou se skamarádily jedna dvě, a chvíli byl klid.
Pak přišel Pecka. Pro pořádek, toho jsem tedy našla v práci, přitoulal se tam k pohovoru a na fóru jsem se o tom s nikým neradila :D A za nějakou dobu po něm nám ti zlatí lidé zákeřně podstrčili Adélku. Znáte to, takové ty nenápadné dotazy, zda byste nevěděli o někom, kdo by… nebohá kočička… nemá kam mít… No, a tak je u nás. Druhá nejhodnější kočička na světě! Kdybyste někdy potřebovali nejhodnější kočičku na světě, znám zaručeně tu nejlepší chovatelskou stanici nejhodnějších kočiček na světě. Vyžádejte si u mě kontakt ;) Takhle se třemi kočkami se to u nás ustálilo a fungovalo.
Když umřela Babetka, jeli jsme si už najisto do Tibetu, neb jsem se v problematice již značně vyškolila. Děkuji, Kočky-online. Lindička zvaná Pekánek byla naše první kočka ze soukromého útulku. A zase jsme byli v plném počtu.
Po smrti Mášenky nám Pecka na umisťovačce vybral Jarouška. Po smrti Pekánka jsem myslela, že tentokrát najdeme kočičku v Brněnském Maxovi, ale Remiček byl rychlejší, a tak máme hodonínské lumpy dva. A jsme zase na počtu tří koček a tak to má být.
Včera cestou z veteriny jsem v hlavě vedla takovou spletitou myšlenkovou linku – vezla jsem Jarouška, který poslední týdny vykazoval nekalou činnost střev (už je ok) a taky jsem ho před pár dny omylem zavřela při večerním venčení ve voliéře (omlouvám se mu, kudy chodím, kdo mohl tušit, že tam ten trouba bude sedět jak hříbek a tichounce mňoukat do pustého dvora, ostatní kočky vždy při takovém nedopatření, které se mi stává maximálně jednou za deset let, bušily na okno…), takže mu teče očíčko, a zcela zvráceně přemýšlela, jak se těším, až našim novým veterinářům jednou předvedu krásného Remička, protože když viděli poprvé Jarouška, připadal jim velký… No a za chvíli mi to došlo. Pevně doufám, že našeho Remička nikdy v životě žádný veterinář neuvidí! Protože bude zdravý a v pětadvaceti umře ve spánku na únavu stářím. Nebo tak něco. Popravdě je to taková moje zvířecí životní meta, kterou jsem si včera zase uvědomila – dopřát všem našim svěřencům život bez nutosti výjezdů do ordinace a podávání otravných léků, a pak někdy za dlouho předlouho krásný klidný odchod. A zákonitě jsem si vzpomněla na Adélku, která má k té pětadvacítce dobře našlápnuto… kočička naše malá, milá, veselá.
A samozřejmě to přeju všem kočičkám a pejskům.
