V minulých dnech se u nás na vsi otřásla země a pak se zase ustálila. Aby se zase začala otřásat a asi jen tak nepřestane. Nejdřív ze všeho nám umřela Mášenka, nejhodnější kočička na světě. O tom možná napíšu později. Pak vyšlo najevo, že ač se s P. shodneme v máločem, v těch důležitých věcech mě většinou překvapí, a tak nebylo třeba debatovat o tom, že je u nás místo pro tři kočky. Pak úplnou náhodou Kočky SOS přivezly svou hodonínskou bandu bezdomovců do Brna a my si rozhodli zpestřit víkend rodinnou výpravou do civilizace a podívat se na nějaké ty cizí kožichy. Bez přepravky!!! Bez přepravky! Místo máme, ale není třeba nijak kvapit. No a tak mi teď doma leží vypůjčená přepravka z Hodonína. A Jaroušek záškodník. Přepravka leží neustále. Jaroušek leží sporadicky.
Už na místě se, přes moje úšklebky, vyjevilo, že kocoura nebudeme přejmenovávat. Nepřikládala jsem tomu váhu, ale po několika dnech z této malé přestřelky vznikl holý fakt. Peckovi se kocourovo jméno líbí a aspoň jednou by herdek mohlo být po jeho, že. No já se pro klid domácnosti obětuju. A než umřu, snad si na to jméno zvyknu a nebudu koktat Mac-Mat-Jan-Jar-Tyzmetkuslezztohotalířeapusťtušunku/vystrčtukebulizezáchodakdyžnaněmsedim!
Taky se ukázalo, že P. dávno zapomněl, jak vypadá soužití s kotětem. Že jde o tvora živého, divého, bujného, žravého, dravého, hravého, vysoce odhodlaného a vcelku na zabití. A že nechávat jídlo bez dozoru je trestuhodné opomenutí. Mimochodem, reakce na můj argument o věku kocoura: ‚dyť má půl roku, to není kotě! ‚ Ehm.
Jaroušek byl od začátku zlatý a zapadl až podezřele hladce do naší oslabené smečky. Když opomenu ty excesy s vylučováním, kterým jsem učinila přítrž prostým, leč účinným zásahem (prostě jsem ho do toho hajzlíku postavila rovnýma nohama – kočkám vždycky stačilo ukázat vchod!) a blití z přežírání (po pár dnech asi pochopil, že ty dvě sádelnice mu toho nesežerou tolik, co lítá smečka v depozitu), všechno šlo a dosud jde jak po drátku.
Kocoura jsme doma ještě nikdy neměli. Oproti kočkám zde není mnoho rozdílů. Jaroušek má velké tlapy, a nevím, zda do nich doroste jako to dělají štěňata. Osobně doufám, že ne, dva hladoví mastodonti mi stačí. Taky je příjemně heboučký, ale myslím, že je to příznak mláděcí, nikoli samčí. Člověk tu neměl tři roky kotě a už je úplně mimo. Viz P. výše. No zásadní rozdíl shledávám v takové té bazální inteligenci, či jak to nazvat. Jak bylo též řečeno výše, Jarin nebyl schopen sám detekovat záchod. Stejně tak musel být jeho čumák dopraven až do středu fontány, aby pochopil, že nemusí každý den čekat na špinavé nádobí ve dřezu naplněné vodou k odmáčení.
Adélka si kocoura moc nevšímá. Možná čeká, že sám přijde a umyje jí hlavu. Moc bych jí to přála. Lindička je nemocná a jedovatá a kocoura si taky moc nevšímá. Mareček si kocoura všímá až moc a kocour to trpělivě snáší. Momentálně přilehl ke spícímu dítěti a – no počkejte, to musím vyfotit.
Většinu času je to tu velká dětsko-kotěcí idylka. Adélka před chlapečkem utíká (má mou podporu) a Lindička máloco snese, takže sice neutíká, ale uštědřuje nepředvídatelně rány. Jaroušek je kocour mazlicí a hrací. Bratr v míru i zločinu.
Ještě potřebuju vyřešit oddělené stravování. Kočky jsou na ledvinové dietě a ochotně a důsledně si s kocourem směňují misky. Jelikož jsem pořád doma, můžu to poměrně úspěšně korigovat, nevím však, co bude, až tady nebudu. Otázka je, kdo všechno tady bude, až já tady nebudu. Ale což, mysleme jako kočky, tj. zaměstnávejme hlavy jen přítomností. Je to osvěžující. Zatím se loučím.
