AKTUALIZACE 2. května
Nová rodina, která si vzala Jeanie k sobě, se majitelce ozvala. Bohužel odmítají jakýkoli kontakt, o vrácení psa nemluvě. Bezcitnost k lidem si nezadá s tou ke zvířatům. Díky všem, kdo se snažili ve věci pomoci.
——
S důvěrou ve své milé čtenářstvo dnes vkládám prosbu zoufalé kamarádky. Prosím, přečtěte a můžete-li, zkuste pomoci. Děkuji z celého srdce!
Prosím vás o pomoc s nalezením naší fenky Jeanie (džejný, psáno i Janie). Potkalo nás něco neuvěřitelného a já rychle ztrácím naději na to, že se s naším milým potřeštěncem ještě někdy uvidím. Prosím ty z vás, u kterých je naděje, že by se přes ně tyto informace mohly posunout správným směrem, abyste si následující řádky přečetli a zkusili předat zprávu, sdílet, oslovit… Jestliže se tento příběh dostane až tam, kde nyní Jeanie pobývá, mám naději, že se s ní znovu shledám.
Jeanie jsme si v srpnu 2007 pořídily já a moje máma. Pes, kterého jsme si obě odnepaměti přály, nám v podobě dvouměsíčního divokého štěněte najednou dočista změnil život – přinesl spoustu starostí a zničených věcí, ale především lásku, radost a bezmeznou věrnost. Asi po pěti letech jsem se od mámy odstěhovala (obě jsme zůstaly v Brně), a protože Jeanie byla zvyklá na nás obě a my na ni, začaly jsme se o ni nejdříve starat systémem „střídavé péče“ a později, aby měla klidnější režim, žila Jeanie dlouhodobě vždy u jedné z nás a druhá přicházela často na návštěvy. Jeanie tento systém přijala bez větších problémů, byl to šťastný, rozmazlený pes.
Od konce léta 2015 žila Jeanie u mě, respektive u nás, protože jsem se mezitím vdala (z mého manžela se už dávno předtím stal člen Jeaniny milované smečky). U nás měla podle plánu Jeanie být minimálně rok. Potom ale moje máma dostala pracovní nabídku v Praze a my zároveň čekali miminko. Rozhodli jsme se, že aby máma neodešla do cizího města úplně sama, dostane Jeanie do péče místo nás (a nám se trochu ulehčí období prvních týdnů po narození dítěte). Na začátku prosince se tedy z Jeanie stala „Pražanda“. Vstoupila jsem do osmého měsíce těhotenství a v prosinci zvládla mámu s „pesou“ ještě dvakrát navštívit, než jsem se musela vzhledem k blížícímu se porodu a rizikovému těhotenství cestování na nějaký čas vzdát.
V polovině ledna jsem porodila zdravou holčičku, která je úžasné, ale bohužel také poměrně náročné miminko. Od ledna doteď pro mě cesta do Prahy nebyla možná, bylo to zkrátka příliš daleko. Máma za námi pravidelně jezdila na krátké návštěvy, a tak se mi stýskalo právě po Jeanie. Přestože týdny s miminkem utíkaly rychle, neskutečně jsem se těšila na to, až zase budu moci navštívit svého psa. Prakticky denně jsem ji nechávala pozdravovat, ptala jsem se na to, jak se má, jak zvládá život v novém městě… Moje máma mi odpovídala, že se Jeanie má dobře, že pomalu stárne, spolu chodí na procházky, tráví večery drbáním u televize a podobně.
Šestadvacátého dubna přišel šok. Začala jsem plánovat návštěvu mámy a Jeanie – a dozvěděla se, že Jeanie už u mámy není. Dlouho. Všechny ty řeči o tom, jak si spolu spokojeně žijí, byly lež.
Nejdříve to vypadalo, že máma dala našeho psa rodině, která žije v domku se zahradou nedaleko jejího pražského bydliště. To byla pro mě strašná rána a zrada, ale utěšovalo mě vědomí, že je možné psa navštěvovat a taky snad získat zpět k sobě domů do Brna. Pak bohužel vyšlo najevo, že máma ve skutečnosti neví, kde se Jeanie nachází – dala ji totiž do útulku k adopci.
O den později jsem se přímo od zaměstnankyně útulku dozvěděla, že k tomu došlo už první týden v lednu, tedy v době, kdy mě máma ústně i písemně ujistila o tom, že si Jeanie nechá, ačkoli si kvůli tomu bude muset hledat nový pronájem. Jeanie trpí silnou separační úzkostí, kterou jsme v minulosti několikrát řešily (konzultace s psím psychologem apod.), v plně zařízeném pronajatém bytě poničila dveře a další věci a majitelka bytu dala najevo, že takový pes tam být nesmí. Místo aby máma začala hledat jiný pronájem (nezařízený, aby Jeanie nemohla ničit cizí majetek), začala v prosinci uvažovat o tom, že by pro Jeanie našla novou rodinu. S manželem jsme jednoznačně odpověděli, že to nepřipadá v úvahu. Řekli jsme, že si ji případně vezmeme zpátky k sobě, vždyť jsme se původně stejně připravovali na to, že budeme příchod dítěte zvládat s ní. Bylo to právě na přelomu roku, kdy mi máma napsala, že se s tím nemám stresovat, protože se rozhodla, že si Jeanie nechá. Prý se už dost zklidnila, věci téměř neničí, nový pronájem si máma začne hledat tak jako tak.
Když jsem se dozvěděla, že máma zradila důvěru tvora nejzranitelnějšího, nemohla jsem tomu uvěřit. Představa naší Jeanie, zvyklé rozvalovat se v lidské posteli, jak je zavřená v kotci, je pro mě nesnesitelná, jako asi pro každého, kdo má psa.
S manželem jsme zjistili, že Jeanie skončila v útulku v Libni. K nesmírné úlevě jsme si na jeho webových stránkách přečetli, že jen o dva dny dříve odešla do adoptivní rodiny, která žije v Praze v rodinném domě se zahradou, má malé dítě a psa Jacka.
Okamžitě jsem s nadějí napsala do útulku a prosila o kontakt. Zaměstnankyně útulku ke mně byla nedůvěřivá – samozřejmě, když se po čtyřech měsících ozve někdo, kdo tvrdí, že opuštěný pes je jeho a že o něj nesmírně stojí, je to divné. Ale mě máma opakovaně zásobovala informacemi o tom, jak se Jeanie má (nechala jsem si dokonce poslat i její aktuální fotku, která musela být, jak teď vím, už z prosince), a já neměla možnost jet se o tom přesvědčit na vlastní oči. Zaměstnankyně útulku mi však nakonec přece jen nabídla, že předá můj kontakt adoptivní rodině. Prý je dnes z Jeanie znovu spokojený a šťastný pes a z původně dočasné péče se přirozeně stala péče trvalá. Mám z toho na jednu stranu radost, těžko se mi však smiřuje s tím, že bych psa, kterého miluji a se kterým jsem toho tolik prožila, už nikdy neměla ani vidět.
Momentálně doufám v jeden z následujících konců:
1) Jeanie se vrátí domů. Je možné, že adoptivní majitelé budou natolik velkorysí a soucitní, že mi mého psa po čtyřech měsících péče vrátí. Jsem připravena nabídnout jim vše, co je v mých silách a možnostech, aby i pro ně tato varianta vyšla jako jediná „správná“.
2) Osobně Jeanie navštívím a ujistím se, že je v novém domově nejšťastnější, jak může být. A tím to také může pro mě skončit. Je možné, že se mi adoptivní majitelé Jeanie ozvou, já je navštívím a uvidím, že už si na ně můj pes natolik zvykl, že brát jej zpátky k nám by mu přineslo jen nový stres a smutek. V tom případě nebudu Jeanie vytrhávat z nového šťastného života. Ráda adoptivní rodině přispěji na opravu poničených věcí. Bude to pro mě strašně smutné, ale rozhodně méně než současná situace.
Adoptivní majitelé Jeanie se mi zatím neozývají, a tak mi nezbývá než pátrat tímto způsobem. Prosím vás, ozvěte se mi. Děkuji vám za lásku a péči, kterou jste se rozhodli Jeanie věnovat. Nechci nikomu způsobovat další utrpení, naopak, chci, aby vše dospělo k nejlepšímu možnému konci. Jeanie však znám a miluji od jejích dvou měsíců, celých osm a půl roku. Jeanie jsem nezradila, neodložila jsem ji. Spolehla jsem se na pravdomluvnost vlastní matky. Dejte nám prosím šanci – i kdyby se jen naposledy vidět.
Na setkání se těší
Helena Haraštová (732 532 134; hharastova@gmail.com)