Člověk míní, zvěř mění

Nejprve názorný náčrtek (zjevil se mi před pár týdny v noci) s grafem vývoje zvířecích preferencí:

Asi tak nějak. Jak mně pidiAlf ve svém psím dětství neskutečně pil krev, dnes lituju každé křivé myšlenky a jedovaté poznámky, kterou jsem jeho směrem vypustila. Je to ten nejzlatější pejsek na světě a s kočkama se prostě nedá srovnávat. Je to jako kdyby se mě někdo zeptal, zda raději spím nebo žeru čokoládu. Oboje je nezbytné a bez žádného nelze žít, aniž by se člověk ochudil o něco skvělého a povznášejícího.

[singlepic id=1973 w= h= float=center]

Je mi jasné, že většina lidí, co dosud žila jen s kočkama, bude mít pocity v souladu s mým obdobím 25 – 34, tj. kočičky jsou nejlepší, pejsci na ně nemají, a nelze jim to mít vůbec za zlé. Dokud osobně nepoznáte, neuvěříte, a vlastně ani potom se to moc chápat nedá.

Zcela upřímně – pes má fakt blbou povahu a způsob života. Obzvlášť to tak přijde člověku, který u koček nachází společné charakterové rysy, jako má on sám, a je na to hrdý. Když to ale přijmete, psy si zamilujete taky, však ani mezi přáteli většinou asi nemáte jen samé „kočky“.

Psala jsem tu, jak mě na Alfovi štvala jeho nesamostatnost, ale proč? Protože jsem tenkrát nezkušeně srovnávala s kočkama, které, budu se opakovat, přichází již z výroby naprogramované k relativně civilizovanému životu s lidmi. Samostatný pes není zdaleka civilizovaný tvor. Potřebuje, aby ho někdo vedl, učil ho, říkal mu, co má dělat a co nesmí. Jinak budou nešťastní všichni zúčastnění. Co je vám sympatičtější? Samozřejmě svéhlavá kočka, která ví všechno líp, má vás na háku a s povýšeným výrazem určuje chod domácnosti. Tak počkat…

[singlepic id=1961 w= h= float=center]

Další psí povahový rys, se kterým mám trochu problém, je jeho neomezená láska, věrnost a radost, kterou vysílá ke svým pánům, byť by to byli sebevětší trotlové. Miluje je bezmezně, raduje se z jejich návratu po pěti minutách dlouhého odloučení za vraty a s bezelstně radostným výrazem jim nosí balónek k házení, přestože na něj před dvěma vteřinami řvali, že jestli ještě jednou štěkne, dostane na prdel. Stručně řečeno, pes je prostě takový vděčný trouba a ve mně to vzbuzuje lítost, protože si připadám, že jeho naivity zneužívám (což nedělám) a jemu to vůbec nevadí. Myslím, že příroda moc dobře věděla, co dělá, když psům implementovala ty jejich psí oči. Když s nima Alf začne šibovat ze strany na stranu, že vidíte okraje bělma, „ty zákeřnej zmetku jedovatej!“ rychle přejde v „ty jeden pejsku malej zlobivej, roztomilej!“

[singlepic id=1661 w= h= float=center]

Znáte tu scénu z Futuramy, kdy Fry nechá svého psa na chodníku s povelem „čekej“ a už se nevrátí? No tak si taky pobrečte:

Průměrné kočce by se tohle asi jen tak nestalo. A do třetice, pes žije na můj vkus tak nějak… moc rychle. Je to asi tím, že příliš okatě stárne. Vezměme si pro srovnání zase kočku. Kočka (samozřejmě zdravá) vypadá od tří měsíců až do smrti tak nějak stejně, ani nijak výrazně nepovyroste, nezmění barvu ani chování, nanejvýš poněkud zpomalí a více spí. Pes oproti tomu vyroste mohutně, zešediví mu čenich a než se nadějete, je z něj senior… Alfovi ještě nebyl ani rok a já už v noci brečela při představách, jak mu za pár let kopeme hrobeček, protože taková Mášenka je teď v nejlepších letech, zatímco on touhle dobou… Uf.

[singlepic id=1978 w= h= float=center]

Takže závěrem doporučuju nesrovnávat, nepřemýšlet, jen mít opravdově rád všechno živé, co k sobě připoutáte. To živé se vám totiž – způsobem sobě vlastním – milionkrát odvděčí.

[singlepic id=2023 w= h= float=center]