Začalo se to projevovat klackovitým chováním při mytí nožiček. Ty ksichty bych vám přála vidět. Zatímco se zabahněnýma tlapama vesele běží předsíní směrem do bytu a já jej volám k umývárce, docela jasně nad jeho hlavou vidím komiksovou bublinu s textem: „Bože, zase mě otravuje s těma nožičkama!” Nalákám ho na kokino, načež nasazuje takový ten útrpný, leč blahosklonný výraz: „No dobře, tak si je teda umej, když z toho budeš šťastná!” Když vprostřed očisty prchne a já ho přísně zavolám zpět, ohlíží se po mě s výrazem: „Víš ty, co mi můžeš?” Ale přijde. Totálně otráveně. Sedí, znuděně čumí do stropu, div u toho nezívá: „Musím být silný…”
Je taky poněkud divočejší a potřebuje vydat více energie. Kdyby aspoň bylo sucho. A déle světlo. Běhejte po rozbahněném poli a házejte psovi klacík, když ho po dvou minutách ztratíte v brázdě. Domácí přetahování a aportování je fajn, ale rozhodně nestačí. Cupování vlastní deky nebo matrace se tak stalo skvělou alternativou interiérové zábavy.
Jako dobrý vypouštěč páry patrně funguje i štěkání. Alf každou chvíli předstírá, že za oknem je nebezpečný vetřelec a je nezbytně nutné jeho přítomnost všem oznámit. Vetřelec je pro něj ze dveří vycházející Pecka, poletující mikrotenový sáček, i odraz lustru ve skle okna. Marně malého psychopata chválím pokaždé, když zmlkne. Marně mu vysvětluji, že vetřelci jsou u nás vítaní i kdyby měli na tváři hokejovou masku a v ruce zakrvácenou sekyrku. Alf nás prostě bude chránit.
Taky jsem zaznamenala, že dříve poměrně dobře vykonávané povely přestávají padat na úrodnou půdu. Trošku jsem si zagůglila a u pana Desenského zvěděla následující:
Není neobvyklé, že se psi musí stejné věci učit dvakrát. Jednou ve štěněcím věku, podruhé v pubertě. V pubertě začne pes vnímat své okolí a celý svět jako takový trochu jinak než před tím. Z toho důvodu není nic překvapivého na tom, že pes kdysi běžný povel slyší poprvé. Protože v tom „novém“ světě je to skutečně poprvé. Musí se tedy začít znovu, ale už trochu jinak, s jinou motivací, jelikož ta předchozí už obvykle nestačí.
Na druhou stranu, najdou se chvíle, kdy si najednou uvědomím, že Alfovi dávám pusinky na hlavu a odměnou mi není ukouslý nos, oslintaná brada ani vyražený zub. Pejsek mé projevy lásky přijímá klidně a roztomile na mě kouká a funí. Zavřu-li se v koupelně, nedobývá se (po vzoru svých malých spolubydlících) za mnou, ale pokojně leží za dveřmi a čeká, až vyjdu. Chodí za mnou jako ocásek a nepřestává se o mě (i o Pecku) bát, když se mu schováme za strom :)
Našla jsem k tomu jeden výstižný postřeh:
Jsou psi, u kterých se tohle rebelské období téměř neprojeví, a pak jsou chlupáčci, kteří jsou v období puberty na zabití. (http://honeydog.sweb.cz/puberta.htm)
– Alf někdy tak a někdy tak. Hlavně že je s námi rád.