Když mi včera veterinářka při zasouvání karty do terminálu sdělila, že při mém placení už trpí se mnou, zamyslela jsem se, zda to za to vůbec stojí. A když říkám „to”, myslím tím „mít doma zvířata”. A tím prvním „to” nemyslím jen vynaložené finanční prostředky, ale všechny ty nervy, stresy, strachy, spánkový deficit a zoufalý nedostatek času a slunečního světla. Mám pocit, že poslední měsíce jenom uklízím podlahu, jezdím na veterinu, mučím zvěř aplikací léčiv a počítám, kolik ještě můžu vybrat z posledních zbytků úspor. A do toho frustrace ze zanedbávání pejska – když v neděli na cvičáku vykázala stejně stará rotvajlerka, která tam byla teprve podruhé, větší pokroky než my za čtyři lekce, cítila jsem se fakt pod psa.
[singlepic id=1466 w= h= float=none]
Naši malí pacienti se naštěstí nezhoršují. Netroufám si říci, že se zlepšují, i když doktorka je větší optimistka. Většinou vysypávání kočky z přepravky doprovázím zdvořilostním „nelekněte se, vypadá to hrozně”, načež je mi oponováno, že tak to vypadat má, že je to znak hojení. Ok. Nicméně prášky, kapky a mastičky jsou stále na denním pořádku.
[singlepic id=1464 w= h= float=none]
Ve chvíli, kdy přede mnou začala utíkat už i Lindička, zaplavila mě velká lítost. Jakmile mě spatří s aplikační pistolkou, pakuje se do gauče. Mášence stačí pohled na tubu s mastí v mé ruce a plížením vpřed zdrhá do skříně. Adélka je na velké úprky líná, takže než k ní dojdu, má k útěku tepve nakročeno, ale lahvička s kapkami pro ni značí povel aspoň srdceryvně kvílet a kroutit se v košíku. V ordinaci je to mnohem horší, hemží se jak červ, snaží se mi vší silou narvat do břicha a většinu zásahů na ní musíme provádět v mé náruči a poloze ležmo (mluvím o kočce, já tedy většinou stojím). Včera jí bylo třeba odebrat krev – zkrátím to – krvácely jsme všechny (kočka, já a veterinářka). Oproti tomu Mášenka je na vyšetřovacím stole poměrně vzorná, zato doma po mě loupe vyčítavým očkem a nechápe, proč jí pořád mastím kožíšek nějakým hnusem, který ona musí pracně umývat, což je samozřejmě nežádoucí. A Lindička, ta nejenže mi leze po hlavě a pinká packou doktorce do stetoskopu, taky nám barvitě líčí svůj nesouhlas.
[singlepic id=1463 w= h= float=none]
Ale zpět k otázce z nadpisu. Asi tušíte, že odpověď je jedno velké bezváhavé ano. Já vám nevím, ono by nakonec asi nebylo ani tak strašné to léčení, nejhorší je na tom ta obava, snad poněkud paranoidní, že se něco pokazí, že se zjistí nějaká vážnější závada a o někoho přijdeme. A když pak navíc zvířátka nespolupracují, člověk má tendence se na ně zlobit a nadává jim, ať si teda ten prášek vyplivnou třeba ještě dvacetkrát a když ho nakonec vylovíte zachlupacený zpoza sporáku a můžete ho leda tak vyhodit, zoufalstvím na ně v afektu křičíte, ať si teda klidně chcípnou, ale za váma pak nechoděj. No, elánu to nepřidá, protože pak samozřejmě máte nádavkem to nejčernější svědomí. Takže proč ano?
[singlepic id=1468 w= h= float=none]
Nebudu se rozepisovat o tom, jak jsou zvířátka roztomilá, zábavná, šikovná, oddaná a že vrnění je zdraví prospěšné, protože to každý ví. Ale jsem přesvědčená, že zvířata jsou to nejlepší, co na světě máme, co nás nejvíc obohacuje a dělá nás lepšími. Je potřeba se jimi obklopovat a poznávat je a snažit se jim rozumět a dělat maximum pro to, aby byla v prostředí, které jsme jim my, lidé, zkazili, šťastná. Za tisíc oslintaných prášků za sporákem stojí jedno Lindiččino přitulení, za obě ruce prokousané stojí Adélčino hlavoducnutí a za tisíc ožvýkaných pantoflí stojí Alfíkova radost z pochvaly. Včera na vycházce poprvé netahal vodíto jak osel, byl hojně chválen a měli jste ho vidět, jak se každou chvíli po mě ohlížel, jestli se dívám, jak to dělá dobře! A to jsou ty maličkosti, co dělají život hezčí :)
[singlepic id=1459 w= h= float=none]