Jen takové malé přemítání o podivnosti letošních svátků…
Letošní advent, můj nejoblíbenější čas v roce, je nějaký podivný. Až pátého jsem si vzpomněla, že mám loupat okýnka v kalendáři, k sezónní výzdobě se nemůžu dostat přes sušák s prádlem a hromadu hokejové výstroje (nelze dát jinam, oblíkal by se pes, i tak mi každou chvíli do postele přinese rukavici nebo loketní chránič, i když dnes jsem pro změnu našla na polštáři ovladač k televizi…), upekla jsem perníky podle nového a dost podezřelého receptu (což jsem zjistila až v průběhu lepení, totiž hnětení) a vzápětí nepříliš populární, zato jednoduché suchary s krycím názvem medvědí kočičí tlapky a ani jedno jsem kupodivu nespálila, a co víc, oboje je naprosto famózně chutné a vláčné, mám výčitky z nákupu (na naše poměry) opulentních darů pro Alfa a frustraci z neschopnosti zajistit dárek kočičkám, protože jsem si vzala do hlavy, že to musí byt jen a pouze šplhadlo do stropu, které už zoufale potřebují, vůbec se mi nechce tvořit vánoční přání pro kamarády a ošulím je průmyslově vyráběnou, byť personifikovanou pohlednicí, adventní svícen mám kvůli psovi tak vysoko, že na něj není vidět, dárek pro rodiče následně vyrobím z dárku pro Pecku (chacha, jak mazané), Mikuláše jsme včera oslavili (pardon) odhovňováním bot, koberce v předsíni a – neptejte se mě, jak k tomu došlo – i oblečení (holt ve tmě je radno koukat pod nohy a moc se nerozmachovat), no a to je v hlavních bodech zatím snad vše.
Dneska nás čeká Szidi a já pevně doufám, že si to užiju stejně jako loni a nebudu přemítat, jestli si Máša neškrábe lysinu za krkem, jestli Alf nepotřebuje čůrat, jestli Lindička po našem odchodu nevyblila prášek nebo jestli nám ty Adélčiny oční kapky opravdu vydrží až do pondělka, kdy jdeme zase se všema tajtrlíkama na kontrolu…
Přeju všem, včetně sebe, pokračování adventu v poněkud tradičnějším duchu :)