Dnes jsem poprvé zažila něco nevídaného. Pes ve mě vyvolal pocit štěstí! Přivítal mě doma klasickým poskakováním a neohrabaným pusinkováním, při kterém mi obyčejně buď vyrazí zuby nebo ukousne nos, tentokrát však přidal mohutné objetí, ve kterém chvíli setrval a cosi mi šuškal do ucha. Nevím, proč mě to tak dojalo. Když mi nedávno usnul na hrudi, bylo to taky magické, ale pořád jsem k němu zachovávala jakýsi ambivalentní vztah. Lámat se to ale začalo už v neděli, kdy mi neskutečně lezl na nervy a sebemrskačsky přiznám, že jsem si na něm vylívala vlastní frustraci, což mě úderem zhruba třetí hodiny odpolední mělo pekelně mrzet, protože jsem se uklidnila a zjistila, že Alf je prostě zlato a já debil.
Chci prostě říct, že destruktivní, energické zvířátko není žádná hrůza. Jen je potřeba se sladit a pochopit. Komplikuje nám to naše kočičí marodka, na pejska je méně času, doma se stíháme už jen najíst, umýt a pak pár hodin spíme. Začalo to Lindičkou, rozkýchala se a doktorka zjistila nález na plicích. Injekce obden, homeopatika, kapky do nosu a zvířátko je jako nové. Jenže v mezičase virózu chytla Mášenka. Plíce ok, ale soplíky, slzení, takže injekce ob tři dny a naštěstí to vypadá, že i ona je na dobré cestě k uzdravení. Spíše preventivně jsme paní doktorku seznámili s relativně bezpříznakovou Adélkou. Nález na plicích, po pár dnech hnusný výtok z očí, injekce každý den, kapky do očí.
Veterinářka se nemůže dočkat, až pozná i naše štěňátko (podezírám ji, že psům trochu nadržuje). Bohužel, zatím není místo v autě.
P.S.: Alf už vydrží celou noc. Pokud se mu tedy podaří vzbudit aspoň jednoho člověka, který by s ním šel ven. Nutno konstatovat, že je to čím dál náročnější úkol a poslední dva dny se mu to nepovedlo…