Den první až třetí:
– V autě se mi nelíbí a slintám.
– Venku mi dávají páseček na krk a nelíbí se mi to.
– Jdu, jdu, jdu, čůrám, jdu, jdu, jé – za mnou jdou mokrý ťapičky!
– Pro podpěru hlavy ve spánku se mi osvědčily stojící nohy – ještě vymyslet, jak je donutit, aby pořád někam neodcházely.
– Ten černej chlupatej pejsek si se mnou vůbec nechce hrát, ani když ho hlasitě přesvědčuju, že to bude sranda.
– Objevil jsem misku s hejbací vodou.
– S každou granulí se hlasitě chroupajíc procházím, ale odpadlé drobky pečlivě sesbírám.
– Cestou jsem objevil zajímavou misku. Jsou v ní maličký granulky, žerou z ní ti tři divní pejsci a já prej nesmím.
– V noci si se mnou nikdo nechce hrát, ani lidi, ani pejsci.
– Lidi jsou v noci v posteli a dělají, že spí. Je to taková hra. Pak se jako probudí a hrajeme přetlačovanou. Je u toho hodně křiku a legrace.
– Miska s malejma granulkama byla přesunuta na stůl. Moje je pořád na zemi. Ještě nevím, co si o tom myslet.
– Šedej pejsek se tváří jako kamarád, ale když za ním přiběhnu, zvětší se, udělá hada a jde pryč.
– Ten nejmenší pejsek mě dokonce pozdravil. Ale taky si nechce hrát. Nevím, co proti mně mají.
– Mají tu takovej kouzelnej smeták, co maže moje loužičky i ťapičky a dělá místo nich tlustý mokrý čáry. Chci si s ním hrát, ale nesmím.
– Boty taky kousat nesmím.
– Bílý prasečí rypáčky ve zdi olizovat taky nesmím.
– Trhat bílou houpačku taky nesmím. Ale rozebrat ji už umím parádně.
Den třetí až čtvrtý:
– Něco mě štíplo!
– Dostal jsem kamaráda na hraní, je mi podobnej, hlavně poté, co jsem mu ukousl růžovej nos. Mohl by být trošku akčnější. Ale furt lepší než divnopejsci.
– Je mi horko a furt piju.
– Udělal jsem bobky, ale někdo mi je naředil.
– Dostal jsem kousek klobásky. Holka řekla: „To je blbec – on vyplivne klobásu, ale prášek sežral!“ O žádným prášku nevím. Klobásu jsem si musel předkousat! Blbec nejsem. Jsem Alfík.
– Prej mám teplotku a můžu dneska spát v posteli. To přece můžu vždycky.
– Jak jsem si tak hověl v posteli, zjistil jsem, že všichni ostatní pejsci si tam chodí jako by se nechumelilo a jsou vítaní! Čím si to asi zasloužili?
– Už je mi mnohem líp a proháním pejsky. Šedej, co dělá, jako že je kamarád, se po mě ohnal drápkem! Je to podlej podrazák. Určitě na mě donáší ve svých ranních raportech v posteli.
Den čtvrtý až šestý:
– Pořád mám nějaký řídký hromádky a zarudlý očíčko.
– Dostal jsem nový plyšáky – žlutýho sloníka a zelený papuče a klokana, ale kocoura bez nosu (pozor – není to pejsek, i když je mi podobnej – viz dále) mám stejně nejradši.
– Zase mě někam vezli. Tam mě postavili na stůl a nějakej pán na mě čuměl jak tele na nový vrata. Prej mi nic dělat nebude, protože vypadám skvěle. Zhruba a stručně řečeno.
– Furt nemůžu nikam nahoru. Divnopejsci jsou nahoře furt. Už vím proč. Nejsou to totiž žádní pejsci. Jsou to kočičky!
– Jím tady takový suchý křupavý kuličky. Ale jeden večer jsem dostal měkký a mokrý jídlo a to jsem teda málem čumákem prorazil misku. Když jsem dojedl, pořád jsem koukal, kde to ještě voní. Si představte, že nejmenší kočička holce pomáhala nandávat do talířku a upatlala si u toho čelo. Holka jí ho pak urputně omývala, prej abych ji nesněd. Hehe.
– Holka vypadá jako zombie a plouží se tu jak mátoha. Spí dnes zavřená na samotce. Kluk je se mnou na gauči. Teda beze mě, já za ním nahoru prej pro změnu nesmím.
Den šestý až devátý:
– Vozím se srandovním autem bez dveří a vůbec nenaříkám.
– Přijeli jsme k rybníku a byla tam velká ošklivá značka „Zákaz pejsků“. To je přeci diskriminace! Tak jsme jeli jinam a všude je pomluvím.
– Umím plavat!
– Přivazují mě venku za krk na provázek a nemůžu si jít, kam chci. Vůbec se mi to nelíbí.
– Byl jsem v hospodě na zahrádce. Dostal jsem svoje cestovní mističky a způsobně seděl pod sedačkou. Naproti byli snad čtyři pejsci. Pak ještě různí další přicházeli. Chovali se jako pitomci. Dva se dokonce za hroznýho křiku poprali. Dělal jsem, že je nevidím.
– Jedna paní, co tam s ní byli ti zlí pejsci, se ptala, jestli jsem štěně labradora. Kluk řekl, že neví! Prý jsem směska. Doufám, že je to nějaké významné plemeno! Směska-inu.
– Je mi vedro! Už nevím, kam se schovat. Pod židlí je vedro, na schodech je vedro, pod stolečkem je vedro, u bazénu je vedro.
– Počůrává se mi cestovní miska! Asi dostanu novou. Tahle je beztak nějaká poděděná!
– Polívají mě sprchou, to je sranda. Sice z ní teče horká voda, ale když popoběhnu dál, na mě už dopadne ochlazená.
– Holka se strašně raduje, když jí řeknu, že potřebuju na záchod. Mě například vůbec nezajímá, kdy chodí na záchod.
– Hrajeme s holkou na přetahovanou. Zakousnu se do ryby nebo kostičky nebo jiné hračky a ona mi ji jako chce sebrat. Pak řekne „pusť“ a já jí hračku teda půjčím. Ona mi ji pak zase vrátí.
– Šedá kočička mi leze do pelíšku. To by bylo řečí, kdybych já vlezl do jejího.
– Ta maličká kočička se tváří, jako by si se mnou chtěla hrát. Ale když za ní přijdu, uteče. Smrdím nebo co?