Vytvořit si vlastní fotoknihu mi nikdy nepřišlo jako obzvlášť dobrý nápad. Především kvůli nechutně vysoké ceně za její pořízení. Taky nejsem fanouškem různých scrapbookových kreací a přidaná hodnota v možnosti ozvláštnění rámečky, obrázky, bublinami, různobarevnými pozadími a přeplácanými krasotexty mi tep rozhodně nezvedá. Horem dolem, není už lepší nechat si svoje oblíbené digitální fotky vytisknout ve fotolabu a zastrčit do klasického alba? Není! A hned vám řeknu kdy a proč. Tak především ve chvíli, kdy si myslíte, že vaše kočky jsou ty nejkrásnější a nejúžasnější na světě. A ještě k tomu v momentě, kdy chytnete akci na nějakém slevovém serveru a album pořídíte zhruba za třetinu nákladů. A proč?
Pro toto:
Jaké si to uděláte, takové to máte. A já to mám krásné! Nemůžu se od těch lesklých barevných stránek odpoutat. S fotoalbem se knížka nedá srovnat. Je to jako byste si prohlíželi luxusní atlas malých šelem zakoupený v nějakém lepším knihkupectví.
Od dnešního rána, kdy jsem ji vytáhla z poštovní krabice, již byla kniha vnucena k obdivu každému, kdo vstoupil do kanceláře, a některým i dvakrát. Samozřejmě to samé teď čeká všechny návštěvy u nás doma. Dostanou do rukou průřez celým mým kočičím životem – od Šlápečka, který to všechno odstartoval, přes nejkočkovatější kočku na světě – Babetku, maličkou střapatou Mášenku, která rostla, až všechny přerostla, Adélku, kulatou nerudnou hlavičku, co s příchodem kotěte nebývale ožila a zpřítulněla, až po šílenou Lindičku, která sice album uzavírá, ale další kočičí etapu způsobem sobě vlastním načíná. (Jak ta se vyvine, ukáže za deset let možná další fotokniha.)
Nicméně, pokud si chcete udělat radost, jste schopni z bžilionu fotek nadšeně vybrat 400 v domnění, že je tam nějak nacpete, a z těch pak ve stavu totálního zoufalství pouhých osmdesát, které se do alba opravdu vejdou – jděte do toho. Výsledek vás zaručeně zasáhne.