Už dlouho jsem nečetla tak krásné a zároveň smutné vyprávění. Celou dobu jsem si říkala, že musím autorce po dočtení knihy napsat, jak je mi sympatická a jak jí fandím. Bohužel jsem později zjistila, že paní už pár let nežije. Knížka začíná docela obyčejně, doktorka Marta Brtníková popisuje své a manželovy začátky s budováním velké kočičí rodiny, sděluje svá pozorování a dělí se o nesmírně zajímavé a intimní detaily, které jí jejich kočky dovolily odhalit. Záhy však začnete nabývat dojmu, že něco není v pořádku, že se nad celou tou idylou vznáší nějaký černý mrak. Jelikož jsem tele netrpělivé, nevydržela jsem a přečetla si závěrečný dopis paní Marty jejímu manželovi. Tušila jsem to – pan Brtník se vydání knihy (1999) nedožil. Oficiální popisek (který jsem však objevila až před chvílí) dokonce dílo uvádí takto: Povídání o kočičkách, které žily u manželů Brtníkových a po ztrátě autorčina muže žijí s autorkou i nadále. Knížka obsahuje mnoho fotografií, které dokumentují jednotlivé pasáže.
To sedí přesně. Jenže pořád tak nějak čekáte, že pána asi skolila nějaká zlá nemoc. A pak se na konci dozvíte, že to bylo jinak a je vám z toho na nic. A říkáte si, že ten soused, co vám na chatě tráví kočky (nebo kterákoli jiná hnusná lidská existence), na světě škodí už skoro sto let a kde je nějaká spravedlnost. Ale jak říkal už náš velemoudrý matikář na gymnáziu – spravedlnost neexistuje.
Ta knížka nepopisuje žádné hrůzy, naopak, je strašně milá a ukazuje kočky očima milující ženy, která spolu se svým mužem jejich štěstí a spokojenosti zasvětila kus života. Ukazuje, jak se s kočkama žilo, když ještě neexistovala žádná speciální steliva a kastrace byla zcela neobvyklá operace. Ukazuje taky, jak byly kočky vždycky výjimečné, dnes nebo před padesáti lety. A kdo chtěl, ten to zjistil a těšil se z toho.
Hrozný je až ten přesmutný konec, který zase člověku připomene, že na světě je pořád strašně moc zla a těžko to kdy bude lepší. Nejde jen o tu tragédii v Brtníkovic rodině a okolnosti s ní spojené, ale taky o lidskou zákeřnost a zlobu, která prosákla až do jejich kočičího ráje.
Knížku doporučuju přečíst všem, hlavně však ženám, které při sobě mají chápavého partnera, který nejen že kočky toleruje, ale má je i rád a bránil by je třeba vlastním tělem, stejně jako vás. Važte si takových Manuelů :)
Následující a zároveň závěrečný odstavec odhalí okolnosti tragédie, která v knize vyjde najevo až skoro na konci, nechcete-li předbíhat, nečtěte už dále. Blanka Kovaříková na svém webu 15. 6. 2007 napsala:
Po krátké těžké nemoci včera zemřela MUDr. Marta Brtníková, lékařka a milovnice koček a klobouků. Třicet let spolupracovala s časopisem Vlasta, kde vedla poradnu o mezilidských vztazích. V roce 2001 jsem měla možnost si s ní povídat o jejím barvitém životě a celoživotní lásce k Manuelovi. Napsala o něm dojemnou knížku Tajemství mého muže (pozn. lentilki: domnívám se, že jde o knihu Kočky mého muže). ‚Mám pocit, že se s ním objímám pořád, to spojení je nerozdělitelné,‘ řekla mi tehdy o něm (zemřel v roce 1996 při automobilové nehodě – v autě seděli oba, jeli dokonce z Brna, z oslavy 40 let společného života). Neměli děti, o to víc jeden na druhém lpěl. Teď už jsou zase spolu…