A že je ten náš chlupatý stromeček pěkně tuhý! S neutuchajícím zapálením kouše, škrábe, krade, žere cizí granule, kutá hlínu pod fíkusem, nepozorovaně leze tam, kam nemá a není hodiny k nalezení a… zničil mi vánoční stromeček!
Nějaké snahy o výchovu samozřejmě vyvíjíme, ale mám takový kradmý pocit, jako bychom byli někomu pro smích. Hlavně mě však těší pozorovat, jak se formují vztahy mezi našimi domorodými kočkami a malým nováčkem. Co si budeme povídat, ohýbání jde ztuha i na této frontě. Adélka si alespoň hned ze začátku zřídila respekt, a ač ji kotě pokouší, na žádné větší akce si netroufne a s poťouchlým výrazem ve tváři v pravou chvíli odhopsá do ústraní. Mnohem častěji teď taky slyším Adélku dusat bytem – to když vesele sprintuje – někdy za kotětem, někdy před kotětem a někdy jen tak sama pro sebe. Možná je to nesmysl a zase si něco namlouvám, ale chvílemi mám pocit, že Adélka má vyloženě veselý výraz! (Což je u ní jev poměrně nevídaný.)
Chudák Mášenka, naivní dobráček, který na sobě nechá dříví štípat, je pravým opakem. Respekt nemá u Lindy žádný a každou chvíli posloucháme její výhrůžné, leč zcela neefektivní vrčení a syčení. Divoká blecha jí visí v kožiše a nesmírně se baví. Nějakou dobu jsem ty dvě od sebe odháněla v domnění, že Mášenka musí trpět. Nyní ale nabývám dojmu, že to mezi nimi tak horké nebude a možná v těchto bojích obě nacházejí kus zábavy. Schválně jsem provedla opakovaný pokus, kdy jsem odvážně vložila prsty před Lindiny tesáky. Kotě Mášu opravdu hryže jen do kožichu, na kůži se přes hustou vrstvu srsti snad vůbec nedostane! Pak jí z huby trčí černé chomáče chlupů a vypadá jak nějaký predátor po večeři. Na druhou stranu, kočičky už byly spatřeny ve zcela mírumilovném rozpoložení v jednom pelíšku, takže o nějaké nenávisti nebo nepřekonatelném odporu nemůže být řeč.
Jsem zvědava, jestli tyto momenty dokazující vzájemné sympatie budou přibývat či vymizí zcela. Prozatím jsou jen ojedinělé a spíše náhodné. Tedy ve smyslu, že Lindička se vetře Mášence nebo Adélce do pelechu a starší dámy si té drzé přísavky hned nevšimnou nebo jsou moc rozespalé na to, aby obratem zaujaly nějaký odmítavý postoj. Jakmile jim však dojde, kdo se na ně lepí, raději důstojně odkráčejí středem.
K Adélce bych ještě ráda podotkla, že po příchodu Lindičky do domácnosti u ní pozoruji zvýšenou náklonnost k mé osobě. Jelikož s nevrlým šedivým zvířátkem už více jak pět let žiju, vím, že to není normální. Nevím, zda si to mohu vysvětlovat žárlivostí a snahou o vypuzení kotěte taktikou „vždyť já ti nabízím to samé!“ Dnes už to skoro vypadalo, že mi chce vyskočit na klín. Ušetřila jsem jí psychická muka a položila ji na stůl, kde jsem mohla pohodlně škrabkat její kulatou hlavičku. Mhouřila oči a vsadila bych se, že nenápadně koukala, jestli se Linda dívá a balí si pomalu kufírek!
Kočky jsou samé překvapení.
