Nedávno jsem v nějakém internetovém knihkupectví narazila na knížku se sympatickou obálkou i názvem a po přečtení jedné kapitoly, která byla na ukázku přiložena, začala pátrat, kdopak to je, tahle Michaela Klevisová. Přiznám se, že mě dost překvapilo, že jde o Češku. Její styl mi vůbec nezní česky, ale to je čistě subjektivní názor ovlivněný taky tím, že moderním českým autorům patří asi tak jedno promile mé čtenářské přízně a nemám s nimi moc zkušeností.
Michaela vypadá jako sympatická holka, píše tak nějak střízlivě, s nadhledem, bez patosu, zdařile se vyhýbá různým klišé a celé je to takové milé. Čte se to samo a knížku klidně sfouknete večer před spaním. Když jsem si autorku vygůglila, zjistila jsem, že napsala pár detektivek a tohle dílo je taková její vedlejší kolej, a taky že s ní sdílím nadšení pro sever. V minulosti se podílela na „scénářích“ k Ulici a fandí koňským dostihům, a tady se zase úplně rozcházíme. (Každopádně díky povídce z prostředí dostihů už mě tak nepřekvapují fotky koček cukrblikujících s koňmi.) Doma s ní prý bydlí tři kočky, a to máme naopak taky společné. Ale to je jedno, čtrnáct příběhů je na světě a pokud třeba ještě tápete, co si nadělit pod stromeček, tady máte dobrý tip. Protože pokud máte kočky rádi, snad v každé povídce se s některou postavou nebo její částí ztotožníte a budete se smát, tetelit, rozčilovat nebo brečet s ní.