Zrzek je typický vesnický tulák a vůbec z něj nejsem šťastná. Především to není pravá jezinka – nechce k nám strčit ani jeden prstíček. Hádám, že patří k některému domu od sousedů, jednou jsem ho dokonce viděla žalostně mňoukat na cestě před konkrétními dveřmi.
Ale záměrně nepíšu, že patří některému ze sousedů, protože se o něj rozhodně nikdo nestará. Nebýt hubený, plachý a extrémně hladový, byl by z něj největší fešák široko daleko. Nechápu jednu věc. Když má u nás pořád plnou misku a je vítán, proč neemigruje? Nejhorší byl den, kdy chudák přišel s odporným cárem textilu natěsno uvázaným kolem krku. On mu nějaký chytrák nasadil pár dní předtím „obojek“. V první chvíli si řeknete – hurá, někdo o něj pečuje. Jenže to by to nesměl být obojek „udělej si sám a hlavně nepřemýšlej“. Posléze totiž vyšlo najevo, že jde o kus jakési upletené motaniny z ostré vlny, která se musela stát dřív nebo později zraňující pastí. (Ještě později dokonce vyšel najevo důvod tohoto opatření – prý pro odlišení „vlastních“ koček od cizích!)
Kocour se samozřejmě při první vhodné příležitosti někde zachytil a slušně přiškrtil. Jelikož na sebe absolutně nedá sáhnout, s úzkostí jsem čekala, kdy jeho kůže obojek vstřebá a kocourovi upadne hlava. Nestalo se tak a Zrzek se za poměrně krátký čas dostavil k večeři s volným, holým krkem. Doslova. Velmi se mi ulevilo, když vlnou pořezaná kůže přestala mokvat a zahojená začala zarůstat srstí. Nicméně Zrzkovy návštěvy se s jarem stávaly stále ojedinělejšími a teď už jsme ho neviděli několik dlouhých týdnů. Mám o něj obavy, snad zbytečné a na zimu se u nás zase ukáže. Ať tak nebo tak, Adélka z něj radost nemá a mít nebude…
