Mikešek se u nás poprvé objevil jako kotě, když propadl střechou do rozestavěného domu, kde zůstal uvězněn, a po vysvobození se z vděčnosti jal asistovat při práci. Byl Peckou pojmenován Dědek, prý podle bývalého zesnulého majitele domu, v něhož se měl nebohý kocour snad převtělit. Podle mě to je jasný Mikeš.
Časem, když z něj opadala všechna malta, mohli jsme s jistotou říci, že je to černý kocour s náznakem bílé náprsenky. Jak se později ukázalo, a překvapivě i k naší lítosti, je to od samého začátku kocour cizí. Konkrétně sousedů, kde se často zdržuje na střeše a zevluje nebo trpělivě odolává rozpustilým hrátkám svého synátora. Sousedka mi nedávno potvrdila, že se jmenuje skutečně Mikeš, a dále se svěřila, že „je poslední dobou pořád někde pryč.“ Mé odhalení pravdy o jeho záletech přes ulici ji docela překvapilo. No ano, Mikeš se k nám chodí stravovat již snad denně a většinou i chvíli pobyde na dvorku nebo v zahradě, kde se baví hrou na lov hlodavců (nic neuloví). Jeho bigamie ho očividně nijak netrápí a podporuje v tomto výnosném byznysu i svého povedeného synka.
Dědek je kocour poměrně drobný, s jemným obličejem a očima blízko u sebe, což mu chvílemi dodává trochu přitroublý výraz, zvláště když ještě zapomene zastrčit jazyk. Jinak je moc milý, pořád poněkud plachý a nechá se s lehkou nevolí pohladit jen při jídle. Původně jsem byla rozhodnuta živit pouze jeho, navíc jsem mylně věřila, že chudáček hladoví a je odkázán jen na lov myší, ve kterém zrovna nevyniká, ale postupem času se ukázalo, že Peckovo volání „Máš tady strávníka!“ už vyžaduje dotaz „A kterýho??“
Dalšího si představíme příště a nebude to nikdo jiný, než Dědkův syn Smokie. To si počkejte, na vykuka.
Nutno ještě poznamenat, že Adélka Dědka velmi nenávidí a kdykoli ho spatří za oknem, nemá klidu, dokud vetřelec neodejde. Opováží-li se snad cizí kocour přilepit až na okno a drze čumět do bytu, Adélka začne ječet a bušit do něj neohroženě přes sklo. Dědek má svatou trpělivost, ale když mu dojde, začne se bránit a škubat mi protihmyzí síť, což si vyžádá mou intervenci, kocour se odebere pryč a Adélka dostane další zbytečnou přednášku na téma tolerance a soucitu s bližními.
Pingback: Chceme ven! | lentilki… má kočky