Ve středu v noci nás ve věku 4,5 roku opustil náš poslední pískomilek Mitsu, a tak tu zase kromě mravenců žijeme jen lidé a kočky.
Ještě v pondělí vesele skákal a s nadšením se vrhal po okurce. V úterý byl hodně ospalý a – zcela v rozporu se svým zvykem – pro své oblíbené rajče nevystřelil z pelíšku, jakmile slyšel můj pohyb. Dal si pěkně na čas a pomalu se klubal z chumlu nacupovaných ubrousků a já si pomyslela, že je to zasloužilý pískomilí dědeček. Jen mě nenapadlo, že s námi má být už jen tak krátce.
Nakonec přece musím uznat, že toto je ten hezký druh smrti – nechá vás žít co nejdéle aktivně každý den a jednoho rána se prostě neprobudíte. Tak myslím, že měl i náš Mitsu spokojený a na pískomilí poměry i dlouhý život a nic ho v jeho malém světě netrápilo. S krásnou Bishi splodil sedm roztomilých dětí, rozcupoval bžilión papírových ubrousků a trubiček a naskákal padesát kilometrů do výšky :) Teď již dělá pod hruškou společnost Babetce a doufám, že tam spolu vycházejí.
Dobrou noc, zvířátka naše.