Jelikož jsem opět dříve jednala a až poté přemýšlela, byla jsem nucena během pár dní vyčerpat nedávno dobitý kredit na SIM kartě, abych o něj nepřišla poté, co mi bude číslo převedeno k jinému operátorovi. Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, mohu vás dnes seznámit s docela milým příběhem jednoho amerického kocoura. Kreditem totiž lze zaplatit i elektronickou knížku. Přesně to jsem udělala a stáhla si Vizitu s kocourem od doktora-geriatra Davida Dosy.
Pan Dosa své dílko (řekla bych docela útlé, ale soudím jen dle počtu hodin četbou strávených) věnoval rodinám pacientů a ošetřovatelům lidí se stařeckou demencí na celém světě. Příběh se odehrává v americkém hospicu jménem Steere House.
„Ahoj, Mayo. Jak se máš?“
Krásná bílá kočka se ani nepohnula. Byla zcela zabrána do své činnosti – čistila si přední tlapku.
„Kdepak jsou všichni, Mayo?“
Kromě kočky na stole panovalo ve třetím poschodí podivné ticho. Chodby s podlahami z dřevěných parket zely prázdnotou. Jediným znamením života bylo několik chodítek pro seniory, zaparkovaných za dveřmi jejich pokojů.
Při jedné z mých návštěv u babičky v domově důchodců jsem na chodbě potkala procházející kočku. Chvíli jsem zaváhala, zda se nemám už teď nechat zapsat na pořadník žádostí o umístění do tohoto ústavu! Babička však tvrdí, že tam nikdy žádnou kočku neviděla, a je opravdu možné, že tenkrát šlo o nějakou cizí a omylem vpuštěnou tulačku. Každopádně už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že bych s sebou někdy mohla přivést něco chlupatého a babičku rozveselit – má kočky ráda, ale nikdy žádnou neměla. Jednou mi přes noc hlídala Babetku a byla z ní nadšená – i když se jí prý trochu bála, protože to malé pometlo i v cizím bytě vesele provozovalo své trojrozměrné trysky napříč pokoji a babička nevěděla, ze které strany jí přiletí podrazit nohy nebo přistane na hlavě. A později u ní pár dní setrvával „depozitní“ kocour Uhlík v rámci karantény, než jsem ho umístila do nového domova, což babička pak nečekaně velmi těžce nesla a ještě měsíc poté se na něj plačky vyptávala, jak se má a zda jej ti cizí lidé netýrají. Tou dobou se už ale přestávala zvládat postarat o sebe samu, natož o divoké kotě. Ale to je jiná kapitola. S naší Mášou a Adélkou v této felinoterapeutické záležitosti ovšem nemůžu počítat, z dlouhé cesty autem by se zbláznily.
Knížka se tedy zabývá kocourkem Oscarem (ve skutečnosti tříbarevným s převahou bílé a mouraté srsti, překladatel však o Oscarovi hovoří jako o černobílém), který žije od malička s dalšími pěti kočkami v hospicu pro lidi se stařeckou demencí. Avšak Oscar jako jediný svědomitě drží vigilie u všech umírajících a doktor Dosa se jeho počínání snaží přijít na kloub, přičemž se seznamuje s osobními příběhy zúčastněných osob a dává mimo jiné nahlédnout do jejich niter plných starostí, zoufalství, nejistoty, bezmoci, smíření i úlevy. Na můj vkus je doktorovo vyprávění malinko plytké, ale zase v něm rozhodně nenatrefíte na jedinou větu, po jejímž přečtení byste pak měli týden noční můry (viz Číča od George Mikese, kde jeden celý odstavec popisuje hnusné týrání koček malými chlapci šmejdy; mně to prostě dělá zle.) Navíc je určena hlavně lidem potýkajícím se s dost nepříjemnou chorobou, ze které není úniku, a kdo by v jejich situaci chtěl číst nějaká deptající psychodramata. Autor se tudíž snaží za pomoci stávajících pacientů, jejich příbuzných a pozůstalých po pacientech minulých nějak vědecky objasnit, proč kocour Oscar dělá to, co dělá a jak se na jeho „službu“ dívají ostatní. Jelikož je to kniha skrz naskrz pozitivní (pomineme-li smutné téma stáří a umírání) a snaží se lehkou formou jednak povzbudit, druhak rozšířit trochu osvěty, dozvíme se, že kocourka a jeho přítomnost u umírajících všichni vítají. Bodejť!
„Víte,“ ozvala se Robin, „napřed jsme si opravdu myslely, že Oscar na tatínka zapomněl. Otec umíral a Oscar nikde. Ani jediná návštěva. Slyšely jsem od ostatních, že pacienty vyprovází na onen svět, a byly jsme opravdu zklamané. Šly jsme ho s maminkou hledat – a našly jsme ho v pokoji na druhém konci chodby v posteli jiného pacienta. Vypadal znepokojeně. Vzpomínám si, jak mu maminka vyčetla, že nedělá svou práci. Když jsme se za chvilku vrátily do otcova pokoje, Oscar náhle vběhl dovnitř, jako kdyby měla za vteřinu odbíjet dvanáctá. Později jsme se dozvěděly, že pacient na druhém konci chodby zemřel. Oscar s ním byl do posledního okamžiku. Pak běžel zpátky k nám!“
Robin mluvila o Oscarovi s respektem a na situaci pohlížela s černým humorem stejně jako Joan. „Oscar mi milostivě dovolil, abych ho zvedla, a pak z mého klína skočil rovnou na otcovu postel. O několik hodin později otec zemřel.“ Usmála se: „Zajímavé je, že zhruba hodinu předtím přišla otce zkontrolovat sestra. Když skončila, navrhla nám, abychom si došly na kávu, že tatínek má ještě dost času. Podívaly jsme se s maminkou na sebe, ale ani jedné z nás se nechtělo odejít. Zdálo se nám, že bychom se měly řídit spíš podle Oscara. A ukázalo se, že jsem se rozhodly správně.“
_______
„Občas jsem si myslel, že už mě máma nepoznává, ale pokud byla jedna z těch koček u nich na pokoji, vždycky se usmívala. Vlastně i teta. Stačilo, abych jim dal kočku na postel, a hned se usmály a vypadaly obě spokojeně. Bylo to zvláštní, ale máma i teta nakonec zapomněly téměř všechno. Nemohly si vzpomenout na mé jméno, nevěděly, kde se nacházejí nebo kdo jsou. Ale vnímání se nezměnilo a na kočky reagovaly stále stejně. Podobně jako na roztomilé malé dítě nebo oblíbenou písničku v rádiu. Dokonce i v poslední fázi nemoci se pokaždé rozzářily.“
„A Oscar byl v jejich poslední chvilce u nich?“ vrátil jsem se k původnímu tématu.
„Sestry mi řekly, že když umírala Barbara, byl Oscar s ní. Přišel pár hodin předtím a teta pak zemřela s kocourem po boku. Tehdy jsem tam však nebyl. Ale povím vím, co se stalo s Oscarem mámě.“ Jack se usmál. „Když byl ještě kotě, občas jsem ho někde odchytil a položil k ní na postel. Pokaždé minutu nebo dvě zůstal a pak odběhl. Však víte, jaká jsou koťata. Mámě se to líbilo, ale Oscar se u ní nikdy dlouho nezdržel. V tom posledním týdnu už byla máma v bezvědomí a Oscar ji chodil navštěvovat. Vždycky přišel do pokoje a obešel ho, nebo vyskočil na chvíli na postel a zase odběhl. Tu noc, kdy máma zemřela, mi sestry zavolaly, že se mámě přitížilo a že bych u ní měl být. Když jsem vešel do místnosti, světla byla ztlumená a ve vzduchu se vznášela vůne z aromalampy. Přistoupil jsem k posteli a podivil se: Oscar ležel stočený do klubíčka vedle mámy. Když jsem se posadil na okraj postele, nezvedl se, jen začal hlasitě příst. … Jak jsem řekl, máma měla ke kočkám od dětství silný vztah a já byl rád, že Oscar byl u ní, když z tohoto světa odcházela. O dvě hodiny později vydechla naposledy. Oscar se za celou tu dobu téměř nepohnul. Teprve potom pomalu vstal, a jako kdyby se nic nestalo, opustil místnost. … Máma by byla určitě moc šťastná, že ji na poslední cestě vyprovázela jedna z těch potvůrek, které tolik milovala. …
Zjistil jsem, že je třeba naučit se mít rád osobu, v niž se člověk s demencí promění, a také se radovat z maličkostí. Proto jsou kočky ve Steere House tak důležité. Pacienti s demencí potřebují hodně pohodlí a rozptýlení. Vždycky jsem cítil, že o mámu i o Barbaru je dobře postaráno – měly skvělou péči, jedna druhou a taky své milované kočky. …
Víte, Oscar nebyl rozptýlení jen pro mámu, ale i pro mě.“
Mám prostě ráda skutečné příběhy, v nichž je hlavní postavou kočka, která je „zaměstnána“ v nějaké instituci, kde je lidem přínosem a potěšením. Přiznávám sice, že mnohem více mě zasáhl Dewey, kocour z knihovny. Ale Vizitu s Oscarem s čistým svědomím doporučuji jako lehkou četbu na téma, které jednou může potkat každého z nás nebo našich blízkých. Doufejme, že v takové chvíli i my budeme mít po boku nějakého toho vrnícího Oscara.
P.S.: Nechápu, proč česká vydavatelství nezřídka tak zprasí obálku české mutace. Jak kdyby bylo na portrétu hlavního hrdiny něco špatného! Jestli v tom nejsou autorská práva, domnívám se, že důvodem k nezveřejnění kocourovy fotky mohl být pokus o utajení ignoranství překladatele, který nezná výraz „calico“.
P.S.2: Rozhodně není nad papírovou knížku!