Jak já bych chtěla být kočka. Závidím domácím povalečům i těm, co lítají volně po venku. A nejraděj bych byla taková, co má po vsi vytipovaná tři čtyři obydlí, kde jsou lidé přesvědčeni, že ta milá kočička chodí jenom k nim a bez jejich péče by umřela hlady, takže jí denně podstrojují chutné krmě, zahrnují ji péčí a poskytují teplé pelíšky. Jen aby mě nechtěli všichni čtyři očkovat a kastrovat!
Ale proč mě to celé napadlo. Včera jsem se v Hornbachu při nákupu ptačího zobu nechala zlákat na zlevněné psí deky. Nabízely se v červené a hnědé barvě a ve dvou velikostech, menší asi tak na jezevčíka a větší na dalmatina (možná jsem tato plemena zbytečně poddimenzovala, nemám je v oku, ale pokud se chtějí pořádně natáhnout, rozhodně jim nebudou přesahovat nožky). Zespod mají jakousi naducanou imitaci ovčí vlny, horní vrstvu představuje hebký měkký textil s vyšívanou aplikací otisku psí tlapy. Pro kočičí hovění jako dělané! Mášence i Adélce deka moc sluší, stejně tak naší podlaze. Máša, která i jindy chvílemi vypadá jako zmutovaný špic, na této podložce dokonale klame tělem. Zvláště když se na ní mrská při lovu peříček. To nadšení ve tváři podpořené lesknoucíma se očima, dobrosrdečný výraz plný očekávání, radostně se vrtící ocásek a pootevřená tlamička, která se vyloženě směje, dají člověku na chvíli přemýšlet, zda to malé pometlo není ve skutečnosti nějaký divný pes.
Abych se však plynulým obloukem dostala zpět k prvotní myšlence tohoto příspěvku. Že já (si) nekoupila raději tu větší deku! Válela bych se na ní spolu s kočkama, jů! Je opravdu strašně heboučká a hřejivá a úplně vyzývá ke schoulení a chrnění. Včera jsem se vetřela do pelíšku k Adélce, a i když mě pustila jen na kousek, vůbec se mi z něj nechtělo vstávat. Nicméně všeobecná radost z deky nebyla nic ve srovnání s tím, co se strhlo po odhalení druhého hornbašího dárku.
Je to zelené,
šustí to,
je to chutné,
co je to?
Špatně, není to pečený had! Kdysi před lety mi Pecka na nějakém vánočním trhu koupil nafukovací balónek ve tvaru Tweetyho. Když jsem o chvíli později zjistila, kolik ho to stálo, měla jsem velké výčitky svědomí. Jenže pak cestou domů přes půl města jsme pomocí poletujícího žluťáka rozveselili asi osm dětí (o kočkách doma nemluvě). Chci tím říct, že někdy je předčasné litovat na první pohled vyhozených peněz. Ale zpátky k naší věci – když už jsem byla v rozhazovačné náladě a zároveň výrazně ušetřila na výprodejové ptačí směsi (asi už je fakt po zimě), rozhodla jsem se našim ušatým zlobuchám zpestřit kromě odpočinkového programu i jídelníček. Po chvíli nerozhodného zkoumání mdle vyhlížejícího osení mi zrak padl na zajímavé rostlinky hned vedle. Rozšířily se mi zorničky, předražené obilí letělo stranou a já klopýtala ke kase s krásným, svěžím, košatým šáchorem v náručí! V autě jsem přemítala, zda jsem to přece jen trochu nepřepískla s rozpočtem. Po návštěvě Hornbachu jsem měla mít v autě jen dvě kila zobu do krmítek a jedny zahradnické nůžky á 50 Kč. Naštěstí se brzy dostavil „Tweety efekt“.
Reakci kočiček bych vám přála zažít, předčila má nejsmělejší očekávání. Cítíli jste někdy molekuly štěstí ve vzduchu? Naší koupelnou jich včera večer poletoval bžilión! Rozjařená Mášenka mi nejdřív div nesežrala igelitový pytlík, ve kterém jsem šáchor přinesla. Pak skočila do vany pod sprchu, nehledíc na to, že se bude rosit spolu s kytkou. Jen aby do sebe už už mohla nasoukat všechna ta lahodná paraplíčka! Adélčino blažené vrnění vibrovalo místností, když se s lístky doslova mazlila. Já nad celým tím rajským výjevem stála s úsměvem kolem hlavy a snažila se před pažravými tlamičkami uchránit aspoň mladé výhonky. Opravdu nerada jsem jim kytku nakonec vzala a dala ji vzpamatovat na nepřístupné místo (rozuměj do zavřené místnosti).
Dnes v noci jsem mimo jiná alotria slyšela typické natahování (krr-krr-krr), takže bylo jasné, že ráno budu stírat z podlahy recyklovanou flóru. Taky že ano. A co myslíte, byl znečištění ušetřen nový pelíšek? Správně, nebyl. Byl zblitý z poloviny. Za všechnu tu radost to každopádně stojí. Jipijájá jipijipijé!