Tak jsem si dnes o přestávce (mrk mrk) znuděně prohlížela starý stolní kalendář s kočičkama a konstatovala, že je to tam samý slaboduchý medvěd, tj. britky, chlupatci ragdolovití, sibiřští, perští, exotičtí atd., když v tom jsem otočila list a vykoukla na mě tahle lasička:
V ten moment mě napadlo: „To je chytrej ksichteček, jak z Babetčina hnízda!“ a citelně se mi zlepšila nálada. Nechápejte mě špatně, mám ráda všechny kočky bez rozdílu a nadpis i generalizující úvodní řádky berte s rezervou. Ale postupem let si člověk vytvoří jisté preference a zkušenostmi a sběrem informací ve svém okolí si nakonec vyprofiluje jeden typ zvířete, člověka, knih, filmů, oblečení, jídla, který mu vyhovuje více než ty ostatní. Zkrátka, vykoumala jsem, že pro rychlejší obnovení blaha svého psychicky narušeného organizmu patrně budu domů potřebovat nějakou mňoukající dlouhonohou atletku na kus rozumné řeči. Věřili byste, jak bývalo někdy osvěžující po dni stráveném mezi lidmi (a především konverzaci s některými z nich) popovídat si s vnímavou kočkou?
Navíc poslední dobou na sobě velmi znepokojeně pozoruju, že mě ani moc netěší vracet se domů. Dřív jsem nemyslela pomalu na nic jiného. Představa těch chlupatých hlaviček za dveřmi a následný frmol a hemžení a spousta řečí mi vždycky vyvolaly úsměv na tváři, byla jsem jak Pavlovův pes. Až s odchodem Babetky jsem si uvědomila, že tohle všechno, celá ta ztělesněná duše našeho domova, byla právě ona. Nyní na mě nikdo nečeká, nemotá se mi pod nohama, neasistuje, nevyzvídá, nesděluje novinky. Adélka se milostivě přišourá, ale podezírám ji, že jen proto, aby si vyžádala doplnění krmítka potravou. Mášenka se ani neobtěžuje vystrčit čumák zpod stolu. Dřív taky samy dvakrát nespěchaly živitelku přivítat, ale když viděly Babetčin zájem, zvědavost jim nedala a šly raději zkontrolovat, zda o něco nepřicházejí.
Sice jsou teď obě kočičky mazlivé a takové… empatičtější, ale ta chytrá všetečná tlamička v domácnosti tak chybí! Celé dnešní dumání mě přivedlo k myšlence, že až nám jednou do cesty přijde malá opuštěná mourinka (barva kožichu z 99 % garantuje inteligenci – zase empirie), měli bychom snad zkusit vysvětlit naší nesnášenlivé Adélce, že i nešlechtěnou kočku může přijmout za kamarádku. Možná by pak bylo u nás veseleji a měla bych Babetce o čem vyprávět. (Jsem přesvědčena, že raport o Adélčině sajrajtu v uších a o tom, jak Mášenka deset minut běhala za peříčky na udici, ji fakt nezajímá. Ale zajímá to mě a ještě se k tématu vrátím!)
Když je vám na nic, snažíte se zbavit projevů své bolesti. Ale mnohem lepší je odstranit její příčinu. Pokud ji neznáte, pátrejte! Mně možná stačilo prolistovat jeden starý kalendář.
Dostala se ke mě starší kočička, která je peršanka. Po zkušenostech z detsvi (pekingský palácový psík) jsem už nikdy bezčumákovce nechtěla.. ale copak šlo jí tam nechat?! Je to velice chytrá kočička, chodí v cizím prostředí bez vodítka, v autě jezdí na předním sedadle spolujezdce (resp. spí), po zahradě chodí jako by byla její, zvracet běží do záchůdku, jediná její neřest je, že mňouká jak siréna, na všechno a furt :) Výhoda je, že je hluchá, takže mnouká jen na to co vidí a ne ne co slyší. Je velice chytrá. Její jemňoulinké chlupy nejdou z ničeho pryč a frkací kapičky jsou po celém bytě. Už mě asi nikdo nepřesvědčí, že peršanky jsou blbky :)