Duše zemřelých jsou v pokoji. Ale co ty naše?
Hluboké pouto mezi mnou a Babetkou vzniklo velmi záhy po našem seznámení a postupem času jen sílilo. Často jsem jí říkala, že je moje nejlepší kamarádka, nejdůvěrnější přítelkyně a nejmilovanější bytost na světě (potichu do ouška, aby to ostatní kočičky neslyšely). Babetko, co bych bez tebe dělala? Slib mi, že tu se mnou budeš ještě aspoň deset let! A ona se usmívala pod vousy a moc dobře věděla, že je tím nejúžasnějším tvorem na světě a že si tu může být, jak dlouho si jen ona sama usmyslí. Krásná, okatá, nebezpečně inteligentní, povýšená, roztomilá, veselá, sdílná, vnímavá, a vyčůraná jako mraky. Co ta malá hlavička nevymyslela! U všeho musela být, všechno chtěla vědět, komentovat a udělovat rady. Nadebatovaly jsme se dost a dost.
Když umřela moje první kočička, Šlápeček, měly jsme jen málo času na důkladnější sblížení. Bylo nám dopřáno pár měsíců, ale byla to jedna z nejvýznamějších etap mého života. Naučila jsem se dvě důležité věci. Milovat kočky a srovnat se s odchodem blízké bytosti, zvířátka. První učení bylo velmi snadné a během několika dní už jsem nechápala, jak vůbec někdo může o kočkách negativně smýšlet. Druhé bylo o to těžší. Po ukončení jednotlivých lekcí se však dostavila úleva, smíření. Svou osnovu a její náplň si ale každý musí udělat (a prožít) sám.
Lekce první: Duše zemřelých jsou v pokoji
Relativně nejsnazší je pochopit fakt, že ještě před chvílí nemocné, raněné či jinak trpící zvířátko už vůbec nic netíží. Volně se mu dýchá, nic ho nebolí, běhá po všech nožkách bez omezení a může jíst, na co má zrovna chuť. Nikdo ho necpe do přepravky, nemusí se bát veterináře, bránit se injekcím, ani těm odporně hořkým práškům. Všechno zlo (byť někdy nutné) je pryč.
Lekce druhá: Sobectví a povinnost
Zvířátko vám bolestně chybí, ale jde přeci jenom o vás, fungující bytost s rozumným úsudkem. Nezlobte se na kočičku, že vás opustila. Sami se sebou se vždycky nějak poperete. Nezapomeňte, že kolem sebe máte další členy smečky, kteří potřebují vaši péči a lásku a možná je ztráta společníka bolí jako vás. Dodnes si pamatuju, jak velkou oporu jsem našla v Babetce po smrti Šlápečka. Ta malá mourinka byla tak neskutečně střelená, že jste na ni museli soustředit všechny smysly, těšit se z její přítomnosti a žasnout nad všemi nápady líhnoucími se v její bystré mozkovně. Netruchli nad minulostí, nenimrej se ve svém smutku, já jsem tady, věnuj se mi!
Lekce třetí: Přítomnost a její vliv na budoucnost
Všechen čas strávený se svými zvířecími přáteli myslete na to, že jednou tady nebudou. Je jasné, že je nebudete chválit za rozbitý květináč nebo počůraný koberec, ale kdo není připraven na tyto malé i větší nepříjemnosti, neměl by si snad kočku ani pořizovat. Pokud je v takových případech u vás na prvním místě starost (i nevyslovená), zda si zvířátko neublížilo nebo není nemocné, klidně jej peskujte (i nahlas). Ono vycítí, že je i přes nadávky milujete. Nikdy mu neubližujte, netrestejte jej neadekvátně a nedělejte mu naschvály, které jsou mu protivné. Později si to všechno budete vyčítat. Z minulosti mi výrazně utkvěla jedna na první pohled bezvýznamná vzpomínka. Šlápeček opakovaně lezl, kam neměl, a já ho vždycky poměrně neurvale smetla dolů. Pro něj to nakonec asi byla zábava, ale pak se mu zasekl drápek v mřížce radiátoru a já málem umřela strachy, když při vyprošťování z pasti ve stresu naříkal. Dodnes si to vyčítám, i když kočička na událost do pěti minut určitě zapomněla.
Lekce čtvrtá: Svědomí a poznání
Po smrti zvířátka si budete vyčítat úplně všechno. Ať oprávněně nebo ne, bude vás to ničit. Pro klid duše není nic důležitějšího, než dospět k poznání, že tahle kočičí čára života prostě delší metráž neměla, ani nebyla z gumy, aby se ještě o kus natáhla. Šlápeček zemřel po diagnostikované leukémii, očividně chřadnul, a já tak věděla, že vše už je jen otázka dní, možná týdnů, a mohla jsem se na konec připravit (to je ovšem jen teorie, v praxi to tak nefunguje. Vždycky vás to zaskočí). Mohla jsem čekat na okamžik, kdy už bude nutné zvířátko nechat uspat a v podstatě tak mít jakýsi plán. Snad mě omlouvá má začátečnická nezkušenost, ale dnes vím, že Šlápeček chtěl odejít dříve, než jsem mu to já dovolila. Nestál o nesmyslné průtahy sloužící jen mým vlastním falešným, trochu sobeckým nadějím. Babetka oproti tomu zemřela náhle, nečekaně, do poslední chvíle jsem věřila (chtěla věřit), že se uzdraví. Příznaky nějaké zdravotní komplikace jsme zaznamenávali sotva týden. Ten šok se nedá popsat. Byla tady a je pryč. Dýchala těžce, ale teď nedýchá vůbec. Jak to? Proč léky nezabraly? Můžu za to já? Trápila se? Co jsem přehlédla? Bylo pro mě životně důležité mít všechny otázky zodpovězené. Nyní už jsme přesvědčeni, že na vině byla FIP, a že tento rychle prohraný boj byl pro naši milovanou kočičku paradoxně velkým vítězstvím. Odešla bez dlouhého trápení léčbou, krásná jako vždy, voňavá a hebká, doma mezi svými, v čase, jaký si ona sama zvolila.
Lekce pátá: Čas
A samozřejmě je tu čas, velkorysý léčitel. Všechno jednou přebolí a vzpomínky na malého kamaráda budou postupem dní, týdnů, měsíců, let, obsahovat mnohem více úsměvů než slz. Nejprve si po marném očekávání, že zpoza dveří vykoukne vaše oblíbená ušatá hlavička, vypláčete oči. Později ji jasně uvidíte a přes slzy se budete usmívat. A pak už si budete doma vyprávět, jak ten šotek na vás pořád někde číhal, schovával se a mohl se utlouct smíchy, když vás zase převezl.
(Když Babetka umřela, svěřila jsem Mášence svoje tajemství – že jsem měla Babetku ze všech kočiček nejraději. Mášenka jen přimhouřila oči, mroukla: Vždyť já to vím, a s vrněním mi položila hebkou packu na bradu.)
Ajuj, strašně se mi líbí jak píšeš o kočičkách, opravdu jsi s nimi zžitá a to je opravdové pouto, které se nedá jen tak přerušit.
Jen jsme chtěla, aby jsi věděla, že ve své bolesti ze ztráty milované kočičky nejsi sama.
Před 2 lety mi zemřela snad nejmilovanější kočička, jmenovala se Mikyška, byla se mnou pořád, když jsem se učila na základce, na střední i na výšce, prošla si se mnou všechna trápení a jako správné kamrádce jsem jí vše svěřovala. spinkala se mnou v postýlce (střídavě i s mojí maminkou), a byla neuvěřitelně ukecaná, vlatně mi strašně připomíná tvůj popis Babetky, okatá, ušatá, ukecaná, inteligentní a neuvěřitelně závislá na člověkovi, byli jsme součástí její smečky a ona naší rodiny.
jakou malou jsme si přinesli z útulku, byla strašně nemocná, později začala mít záchvaty, které doktorka diagnistikovala jako epilepsii(ale mylně), dostávala tedy prášky na uklidnění, každý den po dobu jedenácti let. Těsně před mými státnicemi, ale onemocněla, začala špatně dýchat, začala hubnout a my jsme si mylně mysleli, že jak hubne, tak jí vyniká hrudníček. Bohužel po návštěvě doktora jsmese dozvěděli, že má plné plíce kapaliny a nemoc dostala název:FIP. Po dvou dnech jsem si ji přinesla z ordonace domu, papala a po punkci plic i lépe dýchala. Nikdy nezapomenu, jak se ke mě nalýpla, když jsme si pro ní přišla. Bohužel do šesti hodin umřela. Doma plakala, jako kdyby se jí na onen svět nechtělo, plakala a plakala. Rozhodli jsme se jí donést na vetrinu, bohužel se během přenosu udusila a já jsme jí nemohla pomoct. Zemřela v přepravce kterou nenáviděla. Ale vím, že jsme udělali vše proto abychom ji zachránli. Spinká na zahrádce(kterou taky neměla ráda, domácí straššpitel :( ale prožila krásný život plný něhy s lidmi kteří ji milovali.
dlouho jsme plakala a říkala si že další kočičku si vyberu tak abych už nikdy nemusela prožít to co jsem prožila s mikšikem(trápení které nás čekalo na konci :(
a osud si envybírá, a zdědila jsme kocourka po babiččce (již se o něj nemohla starat), který má plný komfort, veškerou lásku (teda pokud se zrovna nevyčůrá do postele) a miluji ho stejně jako mikyšku, i když mikyška byla inteligentní a Tomík je trdlo největší :) Každá kočička je jiná a at v životě budu mít jakoukoli kočičku budu jí milovat.tak jako mikyšku, protože ta by si to přála :)
Moje maminka si další kočičku nepořidila a stále pláče po Mikyšce, bylo to její chlupaté bábátko, moje chlupaté bábo je již tomík :Da za nic na světě bych ho nevyměnila. Stále mě ale pronásleduje strach že bych ho ztratila a neustále ho kontroluji, zda dobře dýchá, zda moc nejí (aby nebyl tlustej, má k tomu sklony)….
Jeden malej ještě dodatek, jako malá jsme měli kočičku, vlastně Mikyšku I, která zemřela na rakovinu a jáv šesté třídě prohlásila, že vynaleznu lék proti rakovině. V dnešní době jsme ve vývoji antirakovinových látek: nazývaných Silybin, první kočička mě posonula směrem, který bych si asi jen tak sama nevybrala, věřím, že každá kočičí dušička, nás ovlivní, změní, nasměruje, otevře oči, jsou to individuální zvířátka, ktrý nás celý život následují a zo to je miluji.
Přeji hodně nervů a málo proplakaných slziček nad babetkou, jednoho dne příde kočička, která naplní místo v srdíčku jako ona,a le nikdy na ni nezapomeneš, pořád bude v tobě, bude žít v dalším zvířátku, které budeš milovat, jako jí.
Ahoj Leni, moc mě to mrzí…
Milá lentilko, znovu přečíst tvoje povídání jsem teď fakt potřebovala. Kupodivu jsem slzičky udržela a je mi mnohem líp. Duše Tracynky v pokoji už je a moje snad taky brzy bude, každopádně se začínám při vzpomínce na ni usmívat :-)
Kočičky provázejí životem a naplňují srdce láskou,je tak smutné,že mají tak krátký život,ve srovnání s lidským.Všem zvířatům přeji dobré domovy.Já za svůj život se rozloučila s mnohými milovanými kočičkami a snad je to tak,že jejich dušičky mají od trápení pokoj.Teď mám kočiček nejméně a to 5 a jsou mi oporou největší,tím nejcenějším co mám.Tak přeji,ať se Vaše kočičky mají moc krásně a Vy s nimi.
Děkuji… nepřestává to bolet, ale už to bolí trochu jinak – už si to nevyčítám, to co píšeš je přesně můj případ a přesně to co jsi napsala, že kočičí život není jako guma, která by se dala nějak natahovat, jsem potřeboval slyšet… Před 14 dny mě opustil kocourek a já mám pořád plačtivé chvilky, trávím hodiny na internetu hledáním odpovědí – konečně jsem je našel u tebe. Děkuji to moc. Pomohla jsi mi.
Pěkný článek, jsem moc ráda, že jsem na něj narazila. Včera mi zemřel můj nejlepší přítel, moje rodina. Ňufíček (teddy králíček). Nemůžu spát, všude ho vidím, oči mám proplakané a bolavé, postel plná kapesníčků. Procházím si zrovna obdobím šoku, obdobím, kdy hledám vinu u sebe, co jsem zanedbala? Proč jsem nešla k doktorovi dříve? Trápil se? Odešla jsem večer na dvě hodinky pryč, vrátila se a už ležel mrtvý. Nikdy si to asi neodpustím, proč jsem nebyla s ním? Podle všeho zemřel na subakutní infekční rýmu, vlezlo mu to na plíce a nemohl dýchat. Bolet to bude ještě hodně dlouho, ale doufám, že za chvíli už ty proplakané dny a noci zaplní naopak ty, kdy se budu při vzpomínce na něj usmívat. Mám tě moc ráda zlatíčko a vždycky semnou zůstaneš, alespoň v srdíčku a vzpomínkách.