Ač by to mohlo vypadat na nějakou ekologickou vsuvku, není tomu tak. V názvu článku pouze volně tlumočím vzkaz koček všehomíra. Velmi volně. Kdybych měla být doslovná, musela bych celý titulek vytečkovat. Když jsem na svém oblíbeném serveru narazila na tento (klik nalevo) obrázek srovnávající psí a kočičí život co do vztahu k automobilové dopravě, nic nemohlo vystihnout včerejší den přesněji a pravdivěji. Přebarvěte si spodní krémovou hlavičku na šedou a máte naši Adélku. Vlastně ne, tahle kočička je proti Adélce úplný flegmoš.
Když hodně vykulím oči, slitují se
Cesty autem se vždy nesou v obdobném duchu. Kočka se nejprve brání nastoupit do přepravky, protože již tuší, co bude následovat. Když je na dvanáctý pokus pokořena, kulí zpoza mříže oči, že i kocour ze Shreka se může jít se svým vyděračským pohledem zahrabat. Klapačku nezavře, protože aby byl v člověku pocit trýznitele vyvolán dokonale, musí se prý srdceryvně kvílet. Taky je dobré zdrchat zpod sebe ručník až někam za zadek, takže je ubohá kočička nucena sedět na studené plastové podlážce. A taky se v té jejich ďábelské příručce (jsem přesvědčena, že opravdu existuje a vychází v pravidelně aktualizovaných vydáních pod krycím názvem „Miluj svého člověka“) píše, že vůbec není od věci celou cestu freneticky škrábat po stěnách přenosky, případně okusovat mřížoví dvířek. Cíl je jediný: přivést člověka k šílenství a přimět tu obludu na kolech k okamžitému návratu domů. Čím je chlupatá koule během jízdy zběsilejší, tím větší a častější máte nutkání ji sledovat, zda si neubližuje, a pokud naopak znenadání zavládne na sedadle vedle vás ticho, panikaříte, zda ji z toho řádění netrefil šlak. No a teď ještě jeďte rovně a sledujte rychlost! „Gňááááá!“, sděluje mi Adélka. Patrně si dobře pročetla kapitolu „Vytrvalost a hlasitost – cesta k úspěchu“. K utišení malého uřvance nepomáhá zvuk rádia, vlídné promlouvání, mlčení, ani škrabkání za ouškem či hlazení kožíšku. Kočka nic pozitivního nevnímá, od okamžiku, kdy se ocitla v přepravce, je totiž skálopevně přesvědčena, že vzápětí zemře. A dobře vědomy jsou si toho i její spolubojovnice!
Vůbec si mě nevšímejte, jenom procházím (a Máša tu taky není)
Mášenka, vidíc doma připravovaný osud své nešťastné kamarádky, okamžitě zaujímá obrannou pozici, tj. splyne s okolním prostředím a není k nalezení. Ještě po návratu z veteriny se opatrně plíží s břichem u podlahy – co kdyby teď byla na řadě ona! Naše kočky prostě cestování autem nenávidí. A protože do auta jsou zásadně přemisťovány v přepravce, nenávidí i tu. Je úplně jedno, co je na konci cesty čeká. Zda nepříjemné vyšetření či operace, nebo jen banální prohlídka a doktorovy cukrbliky. Byly by vyděšené i v případě, že bychom jen za domem pár minut jezdili po kruhovém objezdu a pak se vrátili zpět. V očích kočky auto jest rovno sebevražedné budce, do které se však neleze dobrovolně.
Velmi podivná fotografie
Brzy si povíme, co nás na konci té hrůzyplné jízdy čekalo tentokrát, a zda máme šanci, že příště se kočička poveze ve veselejší náladě! (Nedočkavým a naivním prozradím již nyní, že nikoli.)