Kalendáře obecně patří mezi mé oblíbené tiskoviny. Ty s kočičí tématikou obzvláště. Každý rok se obšťastňuju stolním a nástěnným do práce, dalším nástěnným pak domů. Pominu-li možnost nechat si vytisknout kalendář s fotografiemi vlastního zvířectva a potěšit tak babičku (viz já letos – očekávám velký úspěch), můžu si objednat například kalendář s výbornými obrázky Františka PONa. Pravda ale je, že po dvou třech letech už to chce změnu, koukat denodenně na baculaté Adélky v různobarevných převlecích začne být monotónní. (Babetka křičí “MAU!„ Přeložila bych to jako: No konečně ti to došlo.) Jelikož mě moc nebaví neoriginální předražené kousky ze stojanů knihkupectví, zdálo by se, že se můžu jít klouzat. Naštěstí tu však je každoroční nabídka kalendářů několika občanských sdružení, jejichž koupí navíc bez velké námahy podpoříte bezprizorní zvířata. Hurá! Před koncem roku docela dobrá příležitost pro vylepšení karmy!
Většina sdružení – útulků a depozit – zůstává u klasických fotografií svých svěřenců a nízkorozpočtového tisku i vazby. Přesto jsou tyto kalendáře opravdu vydařené a neurazí stěnu žádného pokoje ani kanceláře.
Co se ovšem letos povedlo ženským z SOS Kočky Hodonín za spolupráce Jana Budaře a nadšencům z Devíti životů (s účastí pražského tetovacího studia Hell), zatím nemá ve světě českých kočičích kalendářů obdoby. Zatímco hodonínští vsadili na spojení krásy koček a žen tak, jak je příroda stvořila, sdružení Devět životů dalo oproti tomu šanci kontrastní symbióze koček a… drsných chlápků. Aneb kdo se nenadchne decentním aktem, vezme zavděk pokérovaným týpkem. Šťastnější z nás obojím. A pro konzervativní kočičí příznivce tu pořád zůstává stará dobrá klasika – např. z Kočičí naděje.
Nakonec je to úplně jedno, zisk z prodeje všech těchto kalendářů pomůže k lepšímu životu kočkám z jejich stránek, a o to tu jde v první řadě. Ale vsadím se, že žádný nevyvolá u vás doma nebo v práci tolik zájmu a diskuze, jako ty z Hodonína a Devíti životů.