Útlá knížečka nalezená v antikvariátu s původními fotografiemi vypráví malý příběh holčičky a jejího vytouženého kotěte a jejich vzájemného soužití v pražském bytě. Překvapilo mě, jak už tenkrát (knížka vyšla v roce 1943) autorka byla uvědomělá a kočkám očividně dobře rozuměla. Knížka je milá, zábavná i poučná – nenásilně dětem (i dospělým) ukazuje, jak přistupovat ke kočce a jak se chovat ke zvířátkám vůbec. Doporučuju číst malým i velkým před spaním.
Na ukázku několik citací – paní Otradovicová by směle mohla i dnes přispívat do poradny MUDr. Žertové:
„Ospalých koťat, jež děti neustále muchlají a nedají jim odpočinout, je dosti,“ pravila jednou, pozorujíc své spící kotě, „pak z nich nemohou vyrůst pěkné a chytré kočky, viď, maminko!“
Jindřiška vždy dbala, aby se kotě dívalo jen zavřeným oknem. Bydlili v poschodí a bála se proto, že by kotě z dovádivosti mohlo skočit za nějakou mouchou a potlouci se o dlažbu chodníku.
Kotě naší Jindřišky nemá totiž nikdy pocit, že se musí něčemu učit. Nikdy není nuceno hrozbami, bitím, kterého se obvykle užívá při výcviku zvířat.
Jindřiška dosud nepochopila, proč lidé říkají „falešná kočka“, proč někdo si kočku oškliví a děti ji různě trápí, a když pak je v obraně škrábne, žalují, jak je zlá. Jindřiška milovala všechna zvířata. A proto nechápala lidí, kteří si některé zvíře oblíbili, ale jiné dovedli klidně třeba i mořit. … Jindřiška pochopila, že zvíře opravdově miluje jenom takového člověka, který s ním jedná laskavě a spravedlivě. Takovému slouží pak rádo.
Vůbec nejmilejší je poslední kapitola – popisuje, co umí jenom kočka (zvíře):
Někdy je ale Jindřiška zamyšlená a zamlklá. Každý máme zlé chvilky. Něco se přihodí. Je i do pláče. Tu se kočka zvedne, sedne si k Jindřišce, ducne ji hlavou do zamyšleného čela a líže jí ruce. Když však Jindřiška zamlklá zůstává, ba i slzy jí kanou z očí, začne ji kočka lehce kousat. Do rukou, ve kterých Jindřiška skrývá svou tvář, i do skloněné šíje. Kouše a opět líže, zmatena, co se Jindřišce děje, zpola ustrašeně i zpola hněvivě mručí, jako by chtěla odehnat nebo zakousnout všechno, co Jindřišku rmoutí.
A Jindřiška se najednou usměje:
„Moje kočko,“ řekne tiše a pohladí ji.
Jak je pak kočka spokojena! Zakousla ono zlo a Jindřiška se může opět usmívat.
Kočka si založí packy a přede.