Siamka psycholožky Julie je přesně ten typ kočky, pro které tyto zvířecí tvory inteligentní lidé milují! Je chytrá, společenská, svéhlavá a neskutečně povýšená. Babetko, tebe jsem nevolala! Poslechněte malou ukázku:
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Nedovedla jsem si prostě představit, že mluví o mně. Vážně si snad myslí, že bych měla nastálo bydlet v zahrádkářské kolonii? Takový nápad byl stejně hrubý jako absurdní. Když však Anton žvanil pořád dál a rozkládal o myších a škodách pod jabloní, rychle jsem pochopila vážnost situace. Rozhořčení a hněv mě ochromily. Dusila mě bolest a odpor.
Ta paní (Zweig) zná kočky! Úplně vidím Babetčin obličej, když se ji snažím naaranžovat vedle Adélky pro společnou fotografii a žvaním při tom o nutnosti přátelství všech našich kočiček! Jiná situace, stejné myšlenkové pochody!
Záviděla jsem mu jeho chrápání. Já jsem prožila dlouhou a neklidnou noc plnou úvah. Cítila jsem se pokořená, nepochopená a nemilovaná. Má hrdost byla zlomena, mé svědomí rozdrceno nesvědomitými neotesanci.
Chtěla jsem pryč od lidí, co tak hrubě nedbají na kočičí důstojnost…
Kočička se naštěstí po prvotních útrapách vetře do domácnosti krásné a vzdělané psycholožky, které je ctí o novou přítelkyni pečovat a patřičně ji obdivovat.
Bylo důležité Julii vysvětlit, že jsem do domu nepřišla jako běžný host. Zprvu jsem ji však musela ponechat v iluzi, že má ještě všechny trumfy v ruce. Jí samotné nijak nešlo o to zachovat si tvář. Ihned jsem uhádla, že její srdce muselo kdysi utrpět velký šok a že se od té doby bojí důvěřovat svým citům.
Ta chudinka si všechno zbytečně komplikovala svými těžko pochopitelnými představami o individualitě a nezávislosti, přitom se však zjevně obávala, že bych ji mohla vzít za slovo a opustit.
Ach ty moudré, vnímavé kočičky!
Pak přišel do Juliiny ordinace pan Berg. Budete ho žrát!
„Ale svět se přece neskládá jen z ženy, co vás opustila.“
„Už zase jste zapomněla na psa, kterého si vzala s sebou,“ namítl koňský blázen, „a byl to opravdu dobrý přítel. Na něj dokonale sedělo staré dobré přísloví: „Od té doby, co znám lidi, mám rád už jen zvířata.“
Připadalo mi to jako nadmíru moudrá poznámka z úst muže, který se tak odevzdaně nechal ovládat ženou. Několikrát jsem si tu větu zopakovala a nejraději bych na Julii se skříně křikla, ať už je konečně zticha a dá tomu ubohému panu Bergovi možnost hovořit dál o zvířatech.
Když se pan Berg dozví, že Julie má doma siamku, žereme ho ještě více, viz:
„A co tomu říká Kleo? Chci říct, reaguje na to jméno?“
„Ne,“ přiznala schlíplá Julie, „nebere to jméno vůbec na vědomí. Někdy mám dojem, že jakmile ji zavolám, začne jankovatět.“
„To si můžu myslet.“
„Co si můžete myslet?“
„Že ta ubohá Kleo tak reaguje. Kočky jsou totiž na jména velmi citlivé.“
Páni, tenhle Štefan Berg je ale chytrý. A jak je sympatický. Opravdu příjemný člověk. Nejen, že miluje zvířata, ale taky o nich něco ví. Od něho se má Julie s dlouhým vedením může opravdu hodně naučit.
Knížku nelze než zhltnout za jedno dvě odpoledne a opájet se krásnou symbiózou mezi kočkou a jejími milovanými a milujícími lidmi. Kam se hrabou všechny na city lacině útočící Slepičí polévky!
(Mimochodem, původní obálka je o poznání hezčí než šeredné české vydání…)